Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Onirik - Curling Serpents Under Stone

OnirikCurling Serpents Under Stone

Victimer1.8.2025
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Tradičnější, melodičtější a k raným blackovým devadesátkám natočený Onirik.

Portugalský alchymista Gonius Rex se vrací se svým blackmetalovým projektem Onirik. Jeho okultní a lehce disharmonické bádání se postupem let a vznikajících alb hezky vyprofilovalo. Výsledkem byly nadstandardní počiny, z nichž jsem si maximálně užíval zejména poslední dvě kapitoly magického mudrování, tedy Casket Dream Veneration a The Fire Cult Beyond Eternity. Čas pokročil a po pěti letech je tu nová várka současně viděné metalové staroby. Hojnými melodiemi a středověkou oddaností honosící se sbírka. Vítejte v ruinách s kroutícími se hady pod šutrákem u vstupní brány. Tedy s Curling Serpents Under Stone.

 


Goniova záliba ve vyvolávání středověkého umění je na tomto albu naprosto zřejmá. Onirik se drží svých postupů, ale daleko více se obrací do minulosti, k primitivnějšímu atmo blackovému vyznění, kdy na hraně harmonie a disharmonie zjevně prahne po době, kdy louče znamenaly světlo a hradbami se rozléhal hlahol oněch časů. V tomto aspektu musíme vnímat nové album Onirik jako retrospektivní, přes to nejede vlak. Navíc, když samotné promo materiály hlásí významný vliv starých alb Satyricon, Emperor nebo Isengard. Celkově je ale dobré vnímat, jak se Gonius Rex snaží propojit staré mýty s novým a léty vypiplaným přístupem progresivisty. Curling Serpents Under Stone je ale především oddanost středověku a hodně melodické album. Tahle tvář nahrávky bezesporu vede. Je to nejvíc přímočará a melodická deska Onirik vůbec. Taková až nezatížená.


Aniž bych si nejdříve četl to promo povídání, bylo jasné, že sklepní portugalský projekt se ubírá jiným směrem. Jeho řekněme okultní a bádavý přístup je otupen a do popředí se dostává stará primární síla. Gonius Rex je bardem objímajícím black metal, dungeon atmosféru a chuť se po svém orientovat v raných devadesátkách. Tam vznikal základ a kultovní alba, ke kterým se dnes obrací víc a víc interpertů. S podobným zaujetím bylo nahráno například poslední album Old Forest.


Fight, fight, fight... Ne, nejsme v Bílém domě u navlékání ponožek pana prezidenta, ale to se Gonius Rex v hrdé nátuře alba za nic neschovává. Tahle rázná zvolání, nebo nijak nerušené středověké motivy jsou všeříkající. Nálada je bojovná, ale pozor - vůbec ne prostoduchá, to by se ostatně u Onirik ani nemohlo stát. Jen jsou tyhle aspekty vytaženy, dejme tomu odhaleny na kost. Jinak jsme na staré známé adrese, kde se jednotlivé motivy slušně zacuckávají a není to úplně zadarmo. Pár svůdných pavučinek má i tahle nahrávka. Posláním je spojit hlad a díky po specifické době s typicky rafinovaným autorským vkladem Onirik. A tak se i děje.

 


Pokud jste dobře seznámeni s jeho předchozími alby, musíte uznat, že nejde o složitou záležitost. Díky svému charakteru děj Curling Serpents Under Stone rychle ubíhá a my si užíváme především melodickou a atmosférickou, a jen mírně jedovatou jízdu hradbami. Otázkou je, jestli bude méně komplikovaná povaha desky po vůli posluchačům, kteří si zvykli na konstruktivnější a okultnější přístup. Já jsem byl původně zaskočen a zklamán, ale způsob, jakým se s tím Onirik vypořádal, je kouzelný a hlavně kvalitně zvládnutý. K novince se budu vracet asi méně, jako k mým nejoblíbenějším zastávkám projektu, ale bude to právě pro její méně záludnou a vlastně dosti otevřenou povahu. Je svým způsobem krásná.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky