Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Spojení zdánlivě neslučitelných věcí. Kontrast. Provokace. Náboženské otázky a osobní vývoj. Fyzická bolest a sexuální otevřenost. Odkazy na filozofii ještě z dob pradávné Řecké říše. Syntenzátorové a neofolkové modly jako pravzory. Roubík v ústech, rudá rtěnka a spoutaná zápěstí. Tohle je jen drobný, nahodilý přehled témat a faktů okolo Ordo Rosarius Equilibrio, kteří minulý rok vydali údajně své poslední řadové album. Kdo tuhle partu okolo Tomase Petterssona a blonďaté nymfy Rose-Marie Larsen nezná a má rád neofolk, případně okrajové hrátky industriální scény, o hodně přichází. Je ale faktem, že ke konci své kariéry už nemusí zrovna vznikat přelomové věci, kdy recenzovaná deska je toho důkazem.

Už samotný obal neznalcům této kapely prozradí, že deska bude provokativní. Ten obal jistým způsobem vystihuje Ordo Rosarius Equilibrio dokonale, řekl bych, že celou jejich podstatu. Ordo Rosarius Equilibrio je totiž především vedle muziky o textech Tomase Pettersona, což jsou z velké části velmi otevřené a provokativní imaginace okolo kink / BDSM sexuálního zaměření. Tématika zotročení, bolesti jako sexuálního pudu a rozkoše, která z ní vzniká. V této tématice je kapela proslulá a odvážím se tvrdit, že nikdo nezašel tak daleko jako oni. Jejich původní performance na živých vystoupeních byly prostoupeny reálnými BDSM praktikami, jejich desky mají mnohdy jasné sexuální zaměření (skvělá je v tom O N A N I [Practice Makes Perfect], takový hudební průvodce masturbací). Tomas si to poměrně užívá, kapela byla od první desky (rok 1993, Reaping the Fallen, The First Harvest – ještě jen jako Ordo Equilibrio) hodně plodná, současnou ale vydávala s odstupem tří let od minulé. Vývoj jejich muziky je velmi zajímavý, i tak samotné rozhovory s Tomasem jsou mnohdy zajímavější, než je jeho tvorba, ale tak už to bývá. Komplikovaná osobnost se může vyjadřovat s jistou dávkou proměnlivé kvality celý svůj umělecký život.

Let's Play (two girls and a goat) je jasnou definicí stylu, o kterém kapela mluví jako o „apocalyptic pop“. Karty jsou od první chvíle rozdány a vy okamžitě víte, koho posloucháte. Ani po tolika letech žádné překvapení. Ani hudební, ani textové. Když si vezmu, na čem začínali, je to o hodně jinde. Jejich industriální dusno, mnohdy až scénická muzika, kontrasty s neofolkovými baladami, to všechno je už dávno pryč. A přitom měli tuhle odvahu už v úplných začátcích. Deska Conquest, Love & Self Perseverance z roku 1998 je důkazem toho, že se nebáli dělat fakt hodně zajímavou muziku. Vývoj nebyl překotný, kapela se po celou dobu hledala a nacházela v mnoha polohách, až zůstala tam, kde se uhnízdila na Songs 4 Hate & Devotion (2010). Že se některé písně na poslední desce datují ještě do časů právě Hate & Devotion, je docela slyšet a nepřekvapuje. Klasický, docela návykový pop s jistým přesahem, jaký mu ještě kapela dokáže dát. Jsou ale výjimky. Poslední píseň The Hierophant & The Devil (You Taste Like Innocence, And Broken Dreams) má takový krásně scénický podkres, jaký dělali za starých časů, což je super. Klipová Ménage À Trois - There Is Nothing To Regret provokuje hlavně svým textem, Anoint Me With Vomit, And Desecrate My Beliefs je klasická hitovka.

Když se hodně zaměřím na srovnávání se starší tvorbou, najdu toho docela hodně. Pozorný poslech odhalí, že se kapela zase až tak nevzdálila tomu, co vždy milovala. Provokativní texty, velké aranže, sexuální až erotický náboj některých kompozic. Z toho celého mi vychází spokojenost tak na půl plynu, protože se jede i nadále příliš moc na autopilota. Když si vezmu, jakým způsobem dává hlavní dvojice posluchači znát, že jí nechybí fantazie, pak v hudbě se drží příliš zpátky. Mnoho desek z poslední tvorby působí jako otrok, který má příliš utažená pouta. V divokém období devadesátkové odvahy se dokázala kapela dostat z pout a používali fantazii, která jako by neměla hranic. Jasně, stále se držíme mantinelů martial indrustrialu a neofolku, i tak to byl mnohdy nevšední zážitek. Tomas a jeho současná tvorba, to je milenecká trojka, která už se příliš dobře zná, aby divoce experimentovala. Jsou tu časy rekapitulace, velkých slov, umírněné tvorby.

Dojmy z desky, která je pravděpodobně tou poslední v řadě, jsou sice po čase lepší, než byly na začátku, zatleskat lze ale spíše nad celou dosavadní tvorbou kapely. Pokud chtějí ještě Ordo Rosarius Equilibrio přijít s novým materiálem, bude to chtít nový pohled na věc. Pokud bych měl provokovat jako sama kapela, chtělo by to nové hračky, nové milenky, co se zatím neznají a nové praktiky, do jakých se spolu nikdy nepouštěli. Vždyť právě vášeň a odvaha zkoušet spolu nové věci je tím, co tvoří dokonalý milenecký prožitek. Který může propletená těla spoutat nebo zničit. I o tom je muzika Ordo Rosarius Equilibrio.