Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Pensées Nocturnes - Grotesque

Pensées NocturnesGrotesque

Bhut15.8.2011
Zdroj: promo CD
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Avantgardní opus prvotřídní kvality. Chcete-li něco netradičního, neobyčejného a pojatého ve velkém stylu, Pensées Nocturnes je pak zárukou spokojenosti. Album Grotesque je těžký materiál stvořený s dokonalou řemeslnou přesností a vysokou jakostí. Poslech Vás odnese daleko za hranice lidského vnímání do světa snad expresionistické avantgardy.

Když uslyším jméno jako Pensées Nocturnes, tuhne mi krev v žilách. Zejména při vzpomenutí na jedinečné album Grotesque z roku 2010. Tato deska se nesmazatelně vepsala mezi top nahrávky avantgardního žánru. Fakt, že vše má na svědomí jen jedna persóna, jen zesiluje ono vzrušení. Ponořme se tedy na chvíli do sladké Francie a její temné avantgardní stránky.

Frontman a v podstatě jediný člen Vaerohn si dal na tomto počinu opravdu záležet. Z alba tato píle vskutku září. Ohlédneme-li se malinko zpět, máme tu debutové album z roku 2009 jménem Vacuum. Toto dílo se neslo ryze v depressive suicidal black metalu a i to je považováno za jedno z nejlepších tohoto subžánru. Proč nastal určitý hudební odklon mi není známo, ale jisté je, že na škodu to rozhodně nebylo. Grotesque je něčím výjimečným. Sám autor si je tohoto faktu vědom. Proto byl také velice rozhořčen, když zjistil, že někteří zřejmě recenzenti album nahráli na internet a umožnili tak tisícům lidí, jeho volné stažení. Nehodlám zde přímo citovat jeho ostrá slova, ale jen zhruba nastíním, že se mu toto zjištění skutečně nelíbilo. Proto své nejnovější EP Ceci Est De La Musique již volně nešíří a k zakoupení je jen a pouze u autora samotného. Žádný shop, žádné promo. Proč se tak rozhodl je velice prosté a jednoduché. Spoustu dřiny a obrovské práce a peněz, které vložil ve stvoření desky Grotesque byly v jednom mžiku zničeny. Jasně, hudba se dělá pro zábavu, ale když do toho vkládáte značné množství energie a úsilí, rádi byste viděli spíše objektivní výsledek, který zahřeje u srdce (prodané album) než jen astronomické číslo vyjadřující počet stažení, zkrátka zpětnou vazbu. Nechci tím odsuzovat stahování hudby, ale když se na danou situaci člověk podívá i z druhého autorova pohledu, pak se není moc čemu divit. Přeci jen Pensées Nocturnes už není žádný underground, aby se nebál svou desku volně pustit jen tak na internet. To jsme, ale poněkud odbočili, leč cítil jsem potřebu tyto řádky napsat, neb jsou pevně spjaty s hudbou a kapelou Pensées Nocturnes

 

Není to jen hudba, je to celé album jako takové, co je dokonale vydařeno. Booklet plně odpovídá hudební náplni, včetně lyriky. Podivný obrázek záhadného významu hovoří sám za sebe. Dvě dekadentní postavy vzhlížející k pozorovateli obrázku, jako by chtěly něco naznačit, něco sdělit. Ovšem je jen na každém z nás, jak si jejich němé poselství vyložíme. To jest první kontakt s albem. Nyní přichází ke slovu muzika samotná. Prvotní tóny navozují patřičnou a důležitou avantgardní atmosféru. Tóny orchestru vytvářejí pocit běhání mrazu po zádech. Po nich nastupuje klasická smršť, na kterou posluchač nervozně čekal od samého začátku. V hudbě samotné se pak střídají různé nálady a vlivy. Počínaje atmosferickým orchestrálním prožitkem, přes jazzové volnější plochy a konče divokou blackovou jízdou. Vokál si stále zachovává převážně ztrápený mučivý projev z období depressive suicidal black metalu minulé tvorby. Samozřejmě nejen tento druh hlasu, ale i ostatní growlové hlasové polohy jsou k slyšení možné. Uchvacující album, plné pestrých pasáží, detailů a výrazných momentů. Prvotní intro pojmenované Vulgum Pecus pak spolu s následující písní Paria vytvářejí jedinečně dokonalý celek. Jeden z nejlepších momentů desky. Dále mohu jmenovat výborné skladby jako třeba ErosMonosis a další. Když nad tím tak přemýšlím, asi bych vyjmenoval celý playlist tohoto díla.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky