Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Peste Noire - Peste Noire

Peste NoirePeste Noire

Bhut6.8.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Ten, kdož kapelu zná, si smlsne na pomyslném výtažku ze všech alb. Pro jiné budiž dílo vynikající vstupní branou do říše KPN. Zde se totiž vyřádil bezedný potenciál mistra jménem La Sale Famine de Valfunde, jež dal vzniknout silnému albu, bez známek jednotvárnosti a šedi. Klenot dnešních dní.

Jestli existuje kapela, která mě dokáže vždy překvapit, jsou to právě Peste Noire. Jejich nové album shodného názvu – Peste Noire je totiž nad mé vize absolutně jinde. Očekával jsem jakési experimentátorské pokračování v duchu desky minulé, ovšem porce hudby, se kterou se Famine vytasil tentokrát, mi vzala vítr z plachet. Nepředvídatelní Peste Noire se vkradli do mých sluchovodů tak hluboko, že vyhánět je budu snad až jejich dalším albem.

 

Přiznám se hned z kraje, že jsem na první poslech tohoto alba ponejprv házel skeptické obličeje. Nějak mi nedokázalo oslovit, chytit za ruku a říct: ,,hele, stůj, koukej a poslouchej‘‘. To vše teď činím s naprostou oddaností a zdravou hrdostí. Čím více se do desky ponořuji, tím jsem okouzlenější a rozkrývám netušené úseky. Jakkoliv jsou některé pasáže únavné, vězte, že hned ten další zvrat a moment přesměrování bude o to silnější. Můžeme zde hovořit o miskách vah, na nichž se nachází to, či ono. Můžeme sledovat jejich pomalý pohyb a de facto neustálený vývoj situace. Tak je to i v životě, jednou jste dole, jindy zase v nádherné pohodě. Ale nutno dodat, že ta pohoda na téhle desce vítězí. Ovšem to záleží zejména na úhlu pohledu. Jsou totiž tací, kteří Peste Noire odhodili už v roce 2009. Pak tu jsou ti, kteří zůstali uchváceni každičkým výtvorem, který pod touto hlavičkou vyrostl. Osobně se řadím mezi ty nadšené. Nelze totiž předvídat příští kroky kapely, která na posledních třech počinech zní pokaždé jinak.

 

Na novém albu sice cítíme z každého minulého kousek, avšak nejvíce se přichylují k debutovému opusu La Sanie… Ten byl sice o dost hrubší, syrovější a ortodoxnější, ovšem onen odér a punc Peste Noire se nachází i zde, v roce 2013. Nemůžeme totiž přeslechnout typický sound, který je krásně špinavý a drsný. A co je hlavní, skvělá je především kytarová práce. No řekněte, tolik nápadů vychrlit během pětačtyřiceti minut je přeci jen kumšt. Za další jsou tu samotné kompozice, nečekané zvraty a doplňky. Není jich tedy tolik, co na minulé L’Ordure…, nýbrž jen takové skromné množství, které přímo mistrně dolaďuje jednotlivé pasáže k … no já to musím říci … k samotné dokonalosti. Třeba jsem na téhle kapele trošku závislý, třeba jim zobu z ruky jak drůbež za zpěvu bezchybného ,,cocoricoo‘‘, ale to neznamená, že i nestranný posluchač nebude touto deskou osloven.

 

Co tedy hledat, chtít, a čeho se dočkat? Tak za prvé nečekejte vůbec nic. To je základ, protože já očekával a pak jsem byl (poprvé) zklamán. Oprostil jsem se od předsudků a vše začalo fungovat. Když nad tím tak přemýšlím, on by se výsledný účinek dostavil i tak. Ten, kdož kapelu zná, si smlsne na pomyslném výtažku ze všech alb, jelikož jednotlivé skladby nesou určité stopy jednotlivých děl. Jiným se dopřeje nevšední porce zcela originálního pojetí black metalu. Může se to zdát jako v případě všeobecně známé pohádky od pana Čapka. Výsledek je však nadmíru vynikající. Žádná katastrofa, žádný paskvil, nýbrž strhující a do detailu propracovaná nahrávka. Tu slyšíme black metalové smrště, tu punkový běs a támhle zas heavy feeling. Ač u některých pomalejších momentů se pozornost může rozplynout, tak z celkového pohledu takových chvil zase tolik není. Neustále jste totiž transformováni na jiná tempa, jiné melodie, což vypovídá o nádherně barevné kompozici a vskutku pestré škále nápaditosti. Asi by nebylo od věci udat nějaký příklad, či detailněji rozebrat album skladbu po skladbě, ale to byste pak z poslechu nic neměli. Takže chcete-li něco různorodého a přesto přímočarého, co vám učiní mocnou vzpruhu, Peste Noire bude ta nejlepší volba. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky