Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Philip H. Anselmo & The Illegals - Walk Through Exits Only

Philip H. Anselmo & The IllegalsWalk Through Exits Only

David1.10.2013
Zdroj: FLAC
Posloucháno na: Yamaha CDX-480, Yamaha AX-490, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Jako osobní terapie a prostředek ventilace negativních pocitů poslouží ilegálové Philovi myslím velmi dobře. Hodnota přínosu jakýmkoliv dalším osobám je však přinejmenším diskutabilní.

Phil Anselmo chytil další slinu. První EP dnes již domovských Down je venku necelý rok, druhé prakticky na spadnutí a po nazlobeném splitku s Warbeast servíruje v doprovodu svých ilegálů první plnohodnotný sólový počin jdoucí zcela logicky ve šlépějích nástřelného desetipalce.

 

OK, dobrá zpráva. Konečně pořádná dávka Philova nasraného, rozběsněného já, které na deskách jižanské supergroup zůstává přeci jen poněkud upozaděno. Nakonec dobře mířená rána mezi oči nemusí po letech půstu vůbec uškodit. Placka "Walk Through Exits Only" by tedy podle veškerých teoretických předpokladů měla s prstem v nose nakopat zadky a s pobaveným výrazem nadřazenosti vytřít podlahu se všemi remcaly a pomlouvači, kteří už nějaký ten pátek kolovrátkovitě mumlají cosi o pozvolné ztrátě invence.

 

Phil Anselmo 2013

 

Teorie pěkná, což o to, ovšem praktické provedení v jistých aspektech za statusem superdíla jemně řečeno pokulhává. Tedy ehm… vlastně ve všech. Nemá cenu si nic nalhávat. Z celé hrací plochy něco málo přes 40 minut stojí za zmínku maximálně chabá čtvrtina – vcelku povedené reminiscence na nezapomenutelné sólování zesnulého Dimeho sem tam narušující všeobjímající jednotvárnost a závěrečný song "Irrelevant Walls and Computer Screens", tedy alespoň do okamžiku, než sám sebe odsoudí k bezradnému, nekonečnému bloudění po setmělých, prázdných chodbách psychiatrické léčebny. Zbytek materiálu bohužel zoufale postrádá jakýkoliv náznak kvality hodné jména Phil Anselmo. Jasně, je to masáž, drsná a rádoby nelítostná, ale kam se poděla všechna ta energie? "Walk Through Exits Only" je jako soused, co v neděli ráno nastartuje cirkulárku. Chvíli nadáváte, čekáte, kdy ho to přejde a pak si jednoduše zavřete okno. Půl hodiny monotónního, těžkopádně se brodícího, urputného metalu, který by s přehledem zvládla vyprodukovat i podprůměrná zábavovka okresního formátu. Navíc ve zvukovém kabátu hrdě aspirujícím na největší průser minimálně tohoto roku. Přebuzený, zahulený, roztříštěný paskvil ve vypjatých pasážích praskající jak podrápaná deska. Pěkně děkuji, radši půjdu pomoct sousedovi.

 

Důstojný záskok za Superjoint Ritual se tedy nekoná. Jako osobní terapie a prostředek ventilace negativních pocitů poslouží ilegálové Philovi myslím velmi dobře. Hodnota přínosu jakýmkoliv dalším osobám je však přinejmenším diskutabilní.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 1.10.13 13:10odpovědět

Taky souhlas, to je furt randálu a kde nic tu nic. Dobrá fotka v té recce, Phil to taky ví, hehe

-krusty- / 1.10.13 12:37odpovědět

Naprostý souhlas s recenzí.......takové nějaké....nijaké :-)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky