Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Pitchshifter - Deviant

PitchshifterDeviant

Jirka D.6.9.2013
Zdroj: CD (# 088 112 254-2)
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Celkově jde o energickou a šlapavou desku, ke které není problém se po letech vrátit bez trapného pocitu falešného sentimentu.

Zavzpomínáme, ale s přesahem do přítomnosti. Psali jsme nedávno několik slov k poslední a bezvadné desce Jello Biafry, pár slov chystáme i k novince Carcass a obojí má vztah k zatím předposlednímu albu britské party Pitchshifter. „Deviant“ vyšel v květnu 2000 a ať už budeme spekulovat nad příklonem kapely k módě, nebo nad přirozeným vývojem, který nastartovala deska předchozí („www.pitchshifter.com“, 1998), závěr je poměrně jednoduchý – album uspělo sice solidně, ale to předchozí nepřekonalo.

 

Začátky kapely se datují do roku 1989, kdy bratrská dvojice Mark Clayden a JS Clayden zakládá společně s kytaristy Johnny Carterem a Stuartem Toolinem industirálně metalový spolek, jehož debutní album vychází o dva roky později u Peaceville records. Raná tvorba kapely si nic nezadá třeba s takovými Ministry a následující dvě desky pokračují v nastoleném trendu, jen u jiného vydavatele – Earache vydávají jak „Desensitized“ (1993), tak „Infotainment?“ (1996). Následně se výraz kapely proměňuje, metalová tvrdost vyklízí místo pro rockovou energičnost, elektroniky ubývá, i když její přítomnost je stále výrazná, a opět dochází ke změně vydavatele – Pitchshifter se upisují Geffen records a následnou, v úvodu zmíněnou deskou o sobě dávají vědět doposud nejsilněji ve své historii. Pro mnohé fanoušky jejich industrial metalu rána pod pás, ale těch nových přibylo mnohem výrazněji.

 

V tomto ovzduší přichází na svět „Deviant“, který volí ještě čitelnější směr k písničkosti, nadále ubírá na důrazu a ostrosti a snaží se balancovat na rozhranní tvrdší kvality a rockového mainstreamu. Podotkněme, že celkem úspěšně. Titulní a geniální malbu pro desku (půl Alžběta II., půl Jan Pavel II.) vytvořil v té době již legendární představitel protest artu, Gee Vaucher, který spolupracoval s anarcho-punkovou kapelou Crass a svého času tvořil obálky i pro britskou veličinu Carcass (přesah č. 1). Kapela zní na deviantovi především rockově, metal zůstal v náznacích, vlivy hardcoru popřít nelze, zvuk je podpořen hromadou efektů, bicích samplů a jasná paralela by mohla směřovat k tehdejší ikoně Clawfinger. Objevily se dokonce hlasy, které poukazovaly na nu-metalovou orientaci, čemuž se vzhledem k dobové módě a vizáži protagonistů nelze divit, ale hudebně jsme přeci jen jinde.

 

Na desku se dostala řada slušných skladeb, za všechny „Keep it clean“, „Dead battery“ nebo poměrně netradiční „Hidden agenda“. Zmínit musím i „As seen on TV“, protože právě v té se v roli hosta představuje Jello Biafra (přesah č. 2), nebo závěrečnou šílenost „P.S.I.cological“. Celkově jde o energickou a šlapavou desku, ke které není problém se po letech vrátit bez trapného pocitu falešného sentimentu, ale na druhou stranu to byla právě tahle nahrávka, která odstartovala postupný úpadek zájmu o kapelu jako takovou. Móda se změnila, zapadli i Clawfinger, následné album PSI už bylo celkem mizerné a po něm to Pitchifter zabalili úplně. Reunion nastal v roce 2006, od roku 2010 je slíbená nová deska, ale na pilu se netlačí. Uvidíme.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 9.9.13 13:13odpovědět

Devianta mám rád, šlape to šlape a ten zrůdnej obal prostě musí být někde doma :)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky