Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Placebo - Loud Like Love

PlaceboLoud Like Love

Jirka D.21.10.2013
Zdroj: FLAC
Posloucháno na: Pioneer PD-S504 / SONY TA-F730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Bylo by snadné hodit tuhle desku přes palubu a nechat nad ní uzavřít hladinu vlastního zájmu, bylo by snadné tvářit se jako náročný posluchač a Placebo ignorovat.

Předchozí deska Placebo byla první, kterou jsem neskousl a už vlastně ani nevím proč, od doby jejího vydání, kdy jsem se jí pokoušel dostat na kobylku, jsem ji neslyšel. K těm ostatním, starším nahrávkám se pravidelně vracím, mám rád ty studené počátky a nevadí mi ani následná úleva, oteplení a zjevení se mnoha fanynek s mašlí ve vlasech. V ten čas se objevila první kritická slova, nezávislá scéna dala od Placebo ruce pryč a v duchu závislosti na své nezávislosti jala se dále hloubat jinde.

 

Je třeba předeslat, že aktuální „Loud like love“ se smířlivého podání ruky z řad dříve odchozích fanoušků nedočká. Placebo jsou velká kapela, potřebují tvořit velké písničky a na velkých koncertech dělat velký dojem; není důvod myslet si něco jiného a pro jistotu se ani nesnažím najít důvod, že by to Placebo už nemysleli upřímně.

 

 

Nová deska je o lásce. Je určena mladým lidem internetového věku, internetových komunit, internetového vkusu a náročnosti. Není komplikovaná, melodie jsou líbivé, refrény euforické, tesknivý hlas Briana Molka je stále v popředí, typický a nezaměnitelný, do toho hromada synťáků, pragmatické bubnování a samozřejmě kytary, protože Placebo jsou především kytarovka. Líbivost alba je snadné odsoudit a ještě snadnější jí podlehnout, je snadné zařadit „Scene of the crime“ na desku „A thousand suns“ od Linkin Park, ale může být problém si sám sobě přiznat, že tahle kapela prošla od svého debutu z roku 1996 velký kus cesty, po které je stále těžší kráčet společně s ní. Zkouším to, hlavně zvečera, nikým neviděn a přesto se stále ohlížím.

 

„Loud like love“ se poslouchá snadno, umí vzbudit empatii, nenudí, a to i přes to, že romantik už dlouhé roky nejsem. Jak říkal pan Horníček o své ženě: „dříve romantička, nyní v domácnosti“. V tomto duchu nahlížím i na tuto desku, probírám se z poslechového zahloubání a chtě nechtě, kladu na stůl prostá fakta. Tím hlavním je nepříjemný zvuk, který v sobě pojí soudobě tradiční hlasitost a dynamickou zkreslenost s velmi sterilním pocitem. První desky Placebo byly studené, ale jako zábal proti horkosti fungovaly skvěle, „Loud like love“ je neosobní, programově přesná a emoce probouzí s neschopností úspěšného finančníka. Pro představu se podívejte na titulní obrázek, symbiosa zvuku a grafiky je to poměrně přesná.

 

Bylo by ale snadné hodit tuhle desku přes palubu a nechat nad ní uzavřít hladinu vlastního zájmu, bylo by snadné tvářit se jako náročný posluchač a Placebo ignorovat. Občas je prostě potřeba nechat Umberta Eca v polici a vytáhnout nějakou slušnou detektivku. Skladby jako „Exit wounds“ za ten čas stojí.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 21.10.13 8:43odpovědět

Líbí, příjemná jednohubka do podzimního časného šera. Linkin Park s jejich směřováním neposlouchám ani z večera, ne díky nutnosti ohlížet se (na to kašlu) ale prostě proto, že díky urputné snaze o vývoj přišli o srdce.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky