Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Klasičtí Placebo jsou pro mě Brian Molko, Bill Lloyd, Stefan Olsdal a Steve Hewitt, tedy sestava zodpovědná za nejklasičtější desky kapely z období 1996 až 2006 (pro perfekcionisty samozřejmě s epizodou Roberta Schultzberga). Všechna alba z této éry svým způsobem formovala můj tehdejší pohled na rockovou muziku, přičemž platí přímá úměra čím starší album, tím moje víc oblíbené. Nemusíte to mít nutně stejně, nemusíte to mít ani podobně a můžete si o Placebo myslet, co chcete. Každého věc. Pro mě má tahle kapela status ikony, byť po desce Meds poněkud ustoupila do pozadí, desku Battle for the Sun (2009) jsem nikdy úplně nepřijal a doposud poslední nahrávku Loud Like Love (2013) sice svého času poslouchal, ale tím to taky skončilo. Možná k mé škodě, vzpomínám si, že mě docela bavila.

V pořadí osmá studiovka nazvaná Never Let Me Go vznikala v letech 2019 až 2021 a kromě toho, že už ani zdaleka nezahlédla bubeníka a zakládajícího člena kapely Stevea Hewitta (odešel v roce 2007), nezahlédla už ani jeho nástupce Stevea Forresta, který to zabalil v roce 2015. A vzhledem k tomu, že kytarista Bill Lloyd je veden už jen jako koncertní hráč, ve studiu ze stálých členů kapely desku tvořili pouze Brian Molko a Stefan Olsdal. Každý obklopen řadou nástrojů, řadou nápadů a vnitřně tak nějak doufám že i řadou upřímných důvodů, proč se po těch letech tvůrčího ticha opět pustit do práce.

Album Never Let Me Go je na dnešní poměry docela dlouhé a jeho téměř 58 minut připomíná nahrávky z doby, kdy novinka v podobě stříbrného kompaktního kotoučku dovolila kapelám opustit 40-minutový limit a nechat svůj potenciál rozletět do světa. Dnešní doba díky souběžnému vydávání jak na CD, tak na LP spíš přeje opět kratším nahrávkám, protože vydávat hodinové desky na 2LP je pro někoho příliš drahé a pro jiného to zcela oprávněně připomíná takový trochu paskvil. Ale budiž, i tahle věc vyšla na dvojvinylu, což ale neznamená, že si ho poběžím koupit. Nepoběžím.

A to navzdory skutečnosti, že obsahem novinky Placebo je velmi povedená snůška písniček nadopovaných elektronikou až po samotný okraj a s parádním retro-feelingem navrch k tomu. Jak jinak vyjádřit pocity ze singlu Beautiful James? Byť zrovna ten se díky svému klávesovému partu z celkové kolekce dost vymyká. Zbytek desky pak funguje velmi konzistentně, sevřeně, což rozhodně neznamená, že by byla skoupá na silné songy. Skoro bych řekl že právě naopak, že těch silných songů je tam úplně plno a že čím víc desku poslouchám, tím víc mě k mému překvapení baví. Po nějakém čase jde totiž opět o takové to melancholické, posmutnělé album Placebo, což beru jako jejich obchodní značku. Do značné míry se na tom podepisuje pomalejší tempo, skvěle napsané party pro syntezátory a zredukovaný důraz na rytmiku. Nechci úplně spekulovat nad tím, jak moc jsou bicí nahrány živě a jak moc jde čistě o softwarový produkt, faktem je, že jejich úloha je upozaděná a základ alba kromě Molkova zpěvu táhnou kytary s klávesovými nástroji.

Píšu o tom tolik proto, aby bylo zcela zřejmé, že novinka Placebo se primárně neorientuje na rytmicky svižné skladby, ale soustředí se spíš na celkovou atmosféru a soudržnost desky, která ji činí poslechově nesmírně vděčnou i přes její délku. Současně ale dodávám, že i přes jednotící náladu album nesklouzává k šablonovitosti a obsahuje celou řadu skutečně skvělých míst a momentů. Přes poměrně tvrdý kytarový part v Hugz, přes dotek klasické hudby v The Prodigal, přes přísnou soustředěnost v Surrounded by Spies. Trochu potom zamrzí až přílišná podobnost skladby Went Missing s písní Song to Say Goodbye (deska Meds), i když sama o sobě je ta skladba skvělá. Taky zamrzí docela ostře přepálený zvuk, který brání si desku užít skutečně naplno soustředěným poslechem na nějakém lepším reprodukčním řetězci, na němž všechny prohřešky vylezou do popředí - zahlcenost prostoru, přílišná digitálnost až sterilnost produkce, bolestivé výšky, ořez, komprese. Bohužel. Jinak ale je Never Let Me Go až překvapivě dobá deska, kterou jsem od Placebo už nečekal. Příjemně melancholická, přesto příjemně svěží, odlehčená i zamyšlená, intimní, i decentně rozverná. A hlavně se skvěle poslouchá.