Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Ruadek

Návrat po tolika letech vždy budí velkou odezvu, často i přehnaná očekávání a bývá provázen personálními změnami. Upřímně - u Porcupine Tree už jsem žádný návrat nečekal. Stejně jako nedávno u Tool, kteří se vrátili v plné síle. PT se vrací okleštěni o basáka Colina Edwina, který to Wilsonovo neustálé odsouvání další desky neunesl a já se mu upřímně vůbec nedivím. Nový materiál začal vznikat nedlouho po The Incident, ve velké většině se na něm ale podílí pouze Wilson a bubeník Gavin Harrison, což je z materiálu cítit. A jako každou dlouho vznikající desku, i tuhle ovlivnil chrchel se svou pandemií. Jaká deska nakonec je?

Až překvapivě dobrá. S výborným zvukem, který je dynamický a je radost tohle slyšet. Je na ní kupodivu málo cítit Wilsonova boční sólová práce, ale naopak hodně PT. A dost agresivnější baskytary (hned první dvě skladby, které vznikly jen na základech rytmiky Wilson/Harrison), protože Wilson hraje úplně jinak než jazzově smýšlející Colin. Deska je hnaná výbornou instrumentací, protože co jméno, to pojem. Na druhou stranu se jede hodně na jistotu, žádná překvapení a experimenty. Wilson se přiznal, že ho už unavilo metalové směřování posledních desek, což je tady hodně znát. Často mám pocit, že jsem někde v období Lightbulb Sun (hned druhá, čistě Wilsonova věc Of the New Day nebo čtvrtá Dignity ve spolupráci s Richardem). Je to takový návrat v čase, který se drží striktně mezi svými mantinely. Přesto tohle neberu jako kritiku, je radost poslouchat každý detail na desce, užívat si to. Je v ní chytlavá lehkost, jaká se slyší málokdy. Chlapi se neztrácejí v upachtěné snaze znít profesorsky, chladně a bezchybně.

Narozdíl od předešlých desek, tuhle neprovází žádný koncept. Texty se dotýkají politiky (Rats Return) nebo uvažování nad smrtelností a pomíjivostí života (smrt Wilsonova otce v roce 2011). Probereme i téma paranormálních aktivit (Herd Culling).

Dávám tomu 75%, protože 1) skvělá produkce 2) výborné hráčské výkony a tradičně komplikované, ale přehledné skladby PT 3) žádný posun kapely znamená 75 % s odřenýma ušima, přes všechny zmíněné superlativy.

// Garmfrost

Návratová nebo poslední deska Wilsonových Porcupine Tree, jak napovídá její název -  Closure / Continuation - vítá dobře známými postupy a náladou i trochu odlišnou rytmikou. Odlišnou i díky baskytaře, na kterou tentokrát hraje sám Wilson. Ten doslova diktuje tvrdou hrou. Zejména úvod desky je pěkně ostrý, pohybující se na pomezí hard rocku, progresivního metalu motajícího se kolem míst, kde se nachází podstatně tvrdší kapely. Steve Wilson spolu s Gavinem Harrisonem a Richardem Barbierim však nemají zapotřebí citovat nikoho jiného než sami sebe. Closure / Continuation se nejen vrací k rázu předchůdce The Incident, ale deskou se nese jako nit také Stevova sólová dráha. Čemuž napovídá i obálka a její vnitřek.

Nevím, co bych desce vytkl. Hraje dobře, zní skvěle. O kvalitě zúčastněných není potřeba polemizovat. Strašně rád se nořím do hlubin harmonických dobrodružství, ze kterých se ztěžka dostávám zpátky. Prozatím jsem desku neobsáhl zcela. Pokaždé slyším jako by nové postupy, náladově se nemíjíme, ale ani nepotkáváme. Jsou dny, kdy jsem přesvědčený, že návrat mohl být velkolepější. Jindy spokojeně mrouskám jako kocour. Líbí se mi Rats Return i melancholická Dignity. Album začíná ostře a postupně se rozprostírá do jemnějších a atmosféričtějších kontur. Dá se říct, že Porcupine Tree nahráli to, co se od nich čekalo a přitom si nikdo netroufal cokoliv očekávat.

hodnocení: 70 %

// Sarapis

Jeden z mokrých snů mnoha prog-rockových fanoušků dospěl ke svému naplnění. Steven Wilson ještě projednou sáhnul po krabici nápadů svého odrostlého dítěte Porcupine Tree, z neustále odkládaných hard disků sfouknul prach (i pomyslnou svíčku ku třicátému výročí vydání debutu On the Sunday of Life…) a byť nepřesvědčil Colina Edwina, vzkřísil téměř do puntíku sestavu, která byla dosud nanejvýš mlhavou vzpomínkou na vrcholné období ikonické kapely. Občas si lidé hořce povzdechnou, že není nic horšího, než když se sny vyplní. Je místo pro hořkost i zde?

Zkoumání alba Closure / Continuation představuje od začátku neskutečně snadnou práci. Procházíte se královskou zahradou, trháte zralé plody, bezmračná obloha vám modrá nad hlavou. Všechny okolnosti mluví ve prospěch alba. Dokonalý zvuk, žánr, jaký chcete slyšet, chytlavé skladby i nervní výpady, které nedají nic zadarmo. A instrumentace? Lahůdka, doslova mana nebeská. Takže v čem je problém?

Je potřeba si utřídit myšlenky, zastavit se na chvilku, odpočinout si od prvních hltavých poslechů a dát nahrávce čas, aby promluvila nejen k uším, ale i k duši. Má-li co říct. Na začátku je dojmů mnoho a forma přehlušuje obsah. Uhranutí dokonalým zpracováním má podstatně kratší životnost než prosté bytí s nahrávkou, v níž je ukryto víc než jen řemeslný fortel. Já vám tedy řeknu v čem je problém. V ničem. Neexistuje. Closure/Continuation je báječná deska, která ladně vpluje do party svých předchůdců a zapadne mezi ně bez ohledu na odstup, jaký mu kapela svou dlouhou “pauzou” uštědřila.
Jestli má toto být definitivní uzavření fenoménu Porcupine Tree, tak ano, beru to. Ale kdoví, kdy se zase ve Wilsonovi probudí stesk po prog-rocku.

hodnocení: 90 %

// Jirka D.

Closure / Continuation určitě nebude patřit k nejsnáze přijatelným deskám Porcupine Tree a když bych na začátku všechno vsadil na nějaké jednoznačné hity (vzpomeňme na desku Deadwing), narazil bych. Nebo minimálně odcházel poněkud rozladěn. Tohle album vyžaduje nejen čas a trpělivost (zní to trochu jako klišé), ale především klid na poslech a soustředěnost, tedy pokud má ze sebe vydat maximum. A jestli jsem snad kdysi úplně na začátku měl malé pochybnosti, postupně jsem dospěl do stádia, kdy jsem přesvědčen, že toho nabízí strašně moc. A ještě zdaleka ne všechno jsem pochytil.

O tom, že instrumentačně a kompozičně je C / C naprostá lahůdka, už psali kolegové přede mnou. A je tomu tak, pro Porcupine Tree se z tohoto pohledu těžko hledá srovnání a bravura, s jakou je album zkomponované a zahrané, musí u vnímavého posluchače vzbuzovat čirou radost. Dvojnásob při uvědomění si, jak lehce a přirozeně celek působí, aniž by sklouzával k triviálnosti nebo recyklaci kapelní historie. Porcupine Tree v roce 2022 stojí pevnýma nohama na své vlastní zemi a i když vlivy Wislonovy pozdní sólové tvorby jsou místy hodně zřetelné (třeba syntezátory a hlasové modulace v Harridan), celkový obraz je naprosto svébytný a nepřipouštějící pochyby.

Zdaleka největší moje sympatie ale směřují ke zvuku desky, který je jedním slovem fantastický. Plně dynamický, nádherně prostorový, promyšlený, odpovídající tomu, kdo a co hraje. Posunout tuhle nahrávku z digitálního downloadu někde z uložto do pozice CD (a dle dostupných informací i LP) a pustit si ji na nějakém rozumném poslechovém řetězci znamená nechat ji naprosto zásadně vyrůst. A s tím vyrůst i svůj poslechový zážitek, pro který se u soudobé produkce těžko hledá srovnání. Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto ohledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény. Closure / Continuation je mimořádná deska se vším všudy.

hodnocení: 90 %