Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Porcupine Tree jsou Steven Wilson, Colin Edwin, Richard Barbieri a Gavin Harrison. Jejich pojetí progresivního rocku s prvky psychedelie (a mnoha dalších vlivů) patří dnes k tomu vůbec nejlepšímu, co lze v daném žánru slyšet. To vše by jako stručná představovačka mělo bohatě stačit, protože kdo poslouchá žánrově podobnou hudbu, už si s tvorbou kapely dávno tyká. 

Octane Twisted je koncertní album, které zachycuje převážnou část poslední řadovky The Incident (tedy kompletní první disk tohoto alba). Na druhé placce nalezneme jednak další skladbu z poslední řadovky (Bonnie the Cat) a pak šest dalších, které jsou z různých období kapely. Jednak tu jsou mé oblíbené kousky Hatesong a Russia On Ice z alba Lightbulb Sun,  The Pills I'm Taking (druhá půlka geniální skladby Anesthetize z alba Fear Of A Blank Planet), hodně stará věc z roku 1994 Stars Die (ze singlu Moonloop), další starší kousek z roku 1999 Even Less (album Stupid Dream), Dislocated Day z roku 1995 (album The Sky Moves Sideways) a nakonec novější Arriving Somewhere But Not Here z roku 2005 (album Deadwing). 

Předem musím uznat, že kapela je na koncertech naprosto vynikající. Jejich skladby mají velkou sílu, i decentnější pasáže z alb jsou naživo podstatně tvrdší a navíc je kapela často doplňuje projekcí. Tyto své zážitky mám z koncertu právě ze šňůry na podporu alba The Incident, kde zazněly i některé další kusy z druhé placky tohoto živáku. Se živým provedením jejich skladeb a s celkovou show mám zkušenosti i z obou DVD, které kapela vydala v letech 2006 (Arriving Somewhere) a 2010 (Anesthetize). Mohu tedy i posoudit, jak moc se kapele podařilo přenést svou sílu do aktuálního živého záznamu.

První disk je, jak už bylo řečeno, prvních čtrnáct skladeb ze zatím poslední řadovky The Incident. Kapela předvádí suverénní hráčské výkony, kde je slyšet každý nástroj a celá čtveřice si to příjemně užívá. Wilson v pohodě odezpívá své party za příjemného sekundování kytaristy Johna Wesleyho (s PT jezdí pouze turné). Svou kytaru nešetří, sóla často schválně natáhne a rád tomu všemu dává ostřejší – až metalové – vyznění. Barbieri prostě umí a dokonale se doplňuje s Wilsonovou kytarou. Jakmile Wilson vytasí agresivní sólo, Barbieriho klávesy navážou podobně agresivně až postupně přejdou do oblíbených ambientních ploch. Klávesové výrazivo Barbieriho podbarvuje jejich skladby prakticky neustále, často jen pianem nebo výborně zakomponovanými smyčkami (čehož si všimne jen trénované ucho a často až na několikátý poslech). Vřele doporučuji poshánět si i jiné jeho hudební spolupráce (třeba se Stevem Hogarthem z Marillion). Colin Edwin je slyšet - na baskytaristu - zatraceně hodně. A to nemusí zrovna předvádět základní stavební kámen basové linky jako v Hatesong. I z živého zážitku musím říci, že je to usměvavý pohodář, který je (jako většina krotitelů silnějších drátů) ponořen kdesi ve své rytmice a hloubkách. A nakonec tu máme čtvrtého hráče, Gavina Harrisona. Tento pán v současné době figuruje v hvězdné sestavě O.S.I. (Kevin Moore, ex-Dream Theater) a je členem Kring Crimson. To už samo o sobě (a ve spojení s Porcupine Tree) mluví samo za sebe. Bicí jsou agresivní (když je potřeba) a velice dobře technicky zvládnuté. Mě samotného upřímně fascinují jeho výborné přechody, hrátky s paličkami a cit pro každý úder. Čtveřice společně funguje už mnoho let a sehranější rockovou partu velkých jmen (každý má opravdu MNOHO vedlejších projektů a někteří figurují i v několika dalších skupinách nemalých jmen) byste hledali těžko.

Druhý disk potěší svým návratem k úplným začátkům kapely. Hatesong je takový, řekl bych, až šlágr, který skupina hraje na většině vystoupení. Je to technická skladba s mimořádně dobrou basovou linkou a výborným – agresivním – sólem Wilsonovy kytary ve svém středu. To sólo je pokaždé v jinak agresivní formě a doslova si podá ruku s Barbieriho klávesami, které po hlučné stěně rozprostřou křídla kolem dokola a odletí do jiných krajin. Hatesong je i o bicích, které tu mají nemalý prostor – především v druhé půli skladby. Ta je totiž celá jednou takovou výbušnou směsí všech nástrojů (je to jako poryvy větru, chvíli veliké ambientní plochy a za okamžik divoké vlny hluku) a právě Gavin se tu předvádí jako skvělý bubeník, jenž vystřídá opravdu velký rejstřík úderů a technik. Všichni si to zjevně hodně užívají – veselý a šťastný výkřik Wilsona na konci této skladby to jen potvrzuje. Atmosférická Russia On Ice propojená do divokého riffování temné Anesthetize je pozvolným přechodem od art-rockových vyklidněných poloh do (až) metalové tváře současnosti. Všechny starší skladby se do setu dokonale hodí a když si vezmu, že některé pochází z úplných začátků skupiny (Porcupine Tree už mají na kontě 16 alb), znějí jen o něco málo jinak - ne tak agresivně, klidněji (i proto ale byly vybrány a mírně přizpůsobeny). Vyzdvihuji Dislocated Day s výbornou hrou na bicí – zní jako nějaký nový kousek, ačkoli je už 18 let stará. Poslední skladba z alba Deadwing (se svým divokým metalovým středem – přesně ve stylu současných skladatelských postupů PT) je příjemným zakončením. A rozlučkou se skupinou, která je naživo stejně precizní jako na svých řadovkách.

Nakonec ještě uvedu, že edice vyšla i s bonusovým DVD. Tam je zachycena kompletní show The Incident na 6 HD kamer – koncert se odehrává v Chicagu v minulém roce 2012. Dalším zajímavým detailem pak je, že poslední tři skladby alba (druhý disk) jsou nahrány na show v Royal Albert Hall, zatímco zbytek je právě z Chicaga.