Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Porenut - Výstup k svätej Kunde

PorenutVýstup k svätej Kunde

Victimer1.10.2025
Zdroj: flac / promo od labelu
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Pozoruhodné surrealistické umění Porenut narůstá tím správným směrem a... zrazu stojíme pred kundou.

Album o jednom jezeře, dvou malých postavičkách a mumlání na konci času.


Porenut, slovenská blackmetalová svéráznost čelící absurdním situacím, ironii i nihilismu, je po dvou letech albově zpět. Počítaje nahrávku Mislives, zrevidovaný to debut kapely. Jinak je to už dlouhých pět let od alba Postnihilera. V recenzi na tohle album jsem si vylil srdéčko, jak jsou mi chalani sympatičtí, že jejich poklesky jsou plně zvládnuté a... pak je tam takové jakési docela nízké hodnocení. Ono to k sobě vzájemně patří. Tahle svéhlavá podivnost na východ od nás někdy prudí až moc, aby pak vše vratkou chůzí narovnávala. Hudebně kostrbatí, vrávoraví, ale hlavně zajímaví, to jsou Porenut. Světáci i pitomci, geniálně průměrní a jedinečně zapadlí.

 


Ono je to vždy stejně o konkrétních dojmech, myšlenkových průjmech, fascinaci a rezignaci. Mislives mě trochu minulo a dá se říct, že od dob Postnihilera jsem Porenut nevěnoval tu správnou pozornost. Jakmile však přišla nabídka proma od tradičních šiřitelů jejich podzemních kreací, tedy Nomad Sky Diaries & Sky Burial, nebylo s čím otálet. Vrozená zvědavost vítězí, no a pak ten název alba, že... Nebylo o čem. Ono je to vždy stejně o konkrétních dojmech. A ta aktuální fascinace zatím nerezignovala.


Poďme na dno vedomia!
A čo tam?
Ako vždy…
nič.


Jak mám slabost pro polskou, odkaz blacku povznášející i pustošící scénu okolo kapel Furia, Odraza, konec konců i Gruzja, zachytil jsem tentýž pochybně ušlechtilý pocit i při poslechu aktuální novinky Porenut. Nechci srovnávat samotnou tvorbu, to je trochu blbost, ale ta svobodomyslná exkurze nad rámec stylu, to pokroucené a přitom umělecky stabilní tvůrčí poselství má své kouzlo. Porenut na novém albu nakombinovali ve své ušlechtilé špíně velmi zajimavé postupy. Jsou více a více avantgardnější, rozhodnutí se vydat vstříc otevřeným vrátkům ještě větším hudebním podivnostem, zvratům v ději a provázáním.


Nejde ale o žádné extempore. Novinka drží přes všechny úhybné manévry pěkně při sobě. Hudebně dozrávající podivínství, které kdysi jen dráždilo smysly, dnes už plně drandí údy připravené na masívní Kundovstoupení. Teda aspoň myslím, že po výstupu by měl přijít vstup. Možná jsme tentokrát ochuzeni o názvy samotných skladeb a určitě je v tom záměr. Koncept, kundí surreál. V jednotlivých Kapitolách se odehrává zajímavý hudební děj. Možná jsou v něm poklesky a obyčejná marnost, ale neotřele vyprofilovaná. Ano, je to taková pokleslá avantgarda. Začerněná, zatuhlá a přesto expandující.

 


Moje myšlenkové průjmy jsou obohaceny. Porenut jsou velmi pozoruhodní. Začíst se do textů, nebo je alespoň zachytit, to se v celém tom povadlém (nebo ztopořeném?) dobrodružství hodí. Drhne se dno, stejně jako se hledá na jiných místech, černému kořenu čím dál vzdálenějšímu. Ponurost zůstává, zůstává i nadhled a ironie. Porenut kompozičně pokročili, zúročili zkušenosti a dali světu svět svůj. Půlhodinový kreativní mindrák, black metal pro lehce vyšinuté. Rozhodně umělecky, mentálně jenom částečně. Výstup k svätej Kunde je povedená záležitost, ve které se snoubí chuť po pravém black metalu s chutí ho narušit. Bez hamižných experimentů, jen čistě špinavě. Pokorně, pořád na domácím hřišti, které se ale pěkně rozšiřuje. Palec hore.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky