Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Positive Mind - Silence Gives Consent

Positive MindSilence Gives Consent

Bhut16.6.2010
Zdroj: CD (# ft 10-004-05)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: České hardcoreové těleso POSITIVE MIND představuje svou první dlouhohrající desku, která dostala jméno "Silence Gives Consent". Ovšem nejedná se o žádnou průměrnou HC kapelu a obyčejné CD.

České hardcoreové těleso POSITIVE MIND představuje svou první dlouhohrající desku, která dostala jméno "Silence Gives Consent". Ovšem nejedná se o žádnou průměrnou HC kapelu a obyčejné CD. Kapela si za dobu své dvanáctileté existence vybudovala určité jméno, tudíž na scéně nejsou žádnými nováčky. Na kontě již mají dvě EP "The Stooge" "Lost Kids", dále se účastnili na dvou kompilacích. V současné době skupina vydává pod svým vlastním labelem Flying Tones první řadovou desku. V podstatě se jedná o dvojdesku, jelikož její součástí je dokonce DVD. DVD nese název "Buena Vista Concert". Je to vlastně záznam z koncertu v plzeňském klubu Buena Vista, který se uskutečnil roku 2008. Vystoupení je snímáno pěti kamerami a příjemně sestříháno a poskládáno, o což se postaral Ondřej Urbanec znám coby basák ze 100°C. Krom koncertu se na DVD nachází taktéž krátký rozhovor s jednoltivými členy sestavy. Každá placka má pak svůj obal i booklet, který zdobí obrázky z dílny malíře Václava Maliny. Celkový papírový obal na CD i DVD pak svým obrázkem ozdobil mladý talent Pavel Příkraský. Materiál na novou desku začala skupina komponovat po nástupu nového kytaristy J.J.Šimona (ex- AGNUS DEI, ex- SPACE JUMP GROUP, ex- TRYZNA) v roce 2007. Oproti své původní ryze hardcore hudbě se na nové desce kapela posunula kamsi do vod těžko zařaditelných žánrů. Korpus hudby stále tvoří HC, ovšem v nemalých detailech odbočují k daleko atmosferičtějším, melodičtějším i metalovějším prvkům. Na škodu tento posun jistě není, tento počin je toho důkazem. Muzika kapely má stále silnou energii a náboj, skrývá se v ní nepřeberné množství melodií a detailů, které mnohdy na povrch vyplují až po více, než jednom poslechu. Čili, kdo si chce poslechnout tvrdý neobyčejný a vynikající hardcore měl by se poohlédnout zejména po tomto albu.

 

 

Jedničku vytváří svižná hardcore pecka Running From Holocaust. Ukrývá v sobě melodické vyhrávky a mnohé pasáže uvolňující drsnou atmosféru. Druhá věc je o něco odlehčenější a volnější. Má více progresivní jádro díky svým různorodým pasážím. Trojka si zase pohrává více s atmosférickými metalovými prvky. Lehce mi tato věc připomněla určité období kapely ENDLESS. Ale kapela se stále drží jakýchsi pomyslných kolejí a mantinelů ve kterých se pohybuje a díky nim je také posluchač bezpečně pozná. Možná pro svou bohatou pestrost mi přijde Justice Core Inside jako jedna z nejlepších písní alba. Tato věc volně přechází v Interludu k této skladbě, ve které jsou ke slyšení ústřižky z mrazivého filmu Vyšší princip, který byl natočen na motivy stejnojmenné povídky od Jana Drdy. Další melodické vyhrávky připlouvají s pátou Cry For One. Výborná skladba s kvalitní kompozicí a příjemnou atmosférou. Píseň je velmi detailně propracovaná a čiší z ní jistá píle, při které byla složena. Věřím, že se z ní stane oblíbená koncertní záležitost. Následující utahanější a hutnější věc dostala jméno Coming-out Of The Truth. Jedná se o více hardcoreovější skladbu s nemalými kytarovými vyhrávkami ve svých útrobách. Dokonce těsně před třetí minutou svého trvání zvolní své tempo, ovšem nenechá posluchače dlouho snít a tak záhy vrhá svůj směr zpět k drsnějšímu podání. Sedmička Live For Today se lehce navrací ke kořenům hudební tvorby tohoto tělesa. Asi nejvíce mi připomněla oboje staré EP. Jedinou odlišností od starých časů bude zřejmě opět pestrost hudby, která střídá nálady od pomalých ke středním s čistým vokálem až po rychlejší hardcore jízdu. Další z nejlepších věcí na nové desce. Druhé intermezzo, nebo interluda, jak chcete, dopřává jistou pohodovou pauzu před výbornou peckou jménem Truth Hunter's Engine. V této skladbě se poprvé v historii kapely objevuje host. Hostem je vynikající zpěvačka Ema Brabcová, kterou někteří možná znají z psychedelických těles jako ROE-DEER či KHOIBA. Díky jejímu specifickému hlasovému projevu dostává hudba POSITIVE MIND nový rozměr. Tato píseň se ovšem nese v pomalém tempu, které zpěvačce sedne jako ulité. Krom jejího příjemného hlásku je ke slyšení několik úryvků z filmu Jan Žižka. Fandové kapely jistě budou znát asi nejlepší skladbu, kterou kapela kdy napsala a to Lost Kids. Oproti předchozímu EP, kde se tato skladba nachází, dostala na novém počinu zcela nový kabát. Struktura písně zůstala stejná, jen její začátek je o něco protáhlejší a jisté detaily jsou pozměněny a celkově mi přijde, že i tempo se posunulo o stupínek dolů. Ovšem tyto drobné úpravy nic nemění na tom, že se stále jedná o velice výbornou a našlapanou skladbu. Předposlední věc Lucidity Lesson se nese v rychlejším svižném tempu. Poslední skladba Earnest Uplift má obdobné rysy, ovšem je daleko více pestřejší. Střídají se v ní opět dva druhy zpěvů a mnohé nálady.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky