Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Pro-Pain - The Final Revolution

Pro-PainThe Final Revolution

Jirka D.14.12.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Evolve Blues R222
VERDIKT: Pro-Pain na novince hrají přesně to, co se Maxi Cavalerovi nedaří už dlouhá léta.

Tuhle desku si poslední dobou naprosto užívám, při těch 36 minutách energie, kytarových výjezdů a nasraného Gary Meskila má chuť něco rozmlátit a být zlý. Že už tady všechno bylo? Ale zajisté! A že název alba je srandovní stejně jako názvy skladeb? Ale to víte že jo! Jenže tahle newyorská hardcorová poslední revoluce, samozřejmě výrazně namočená v metalu, mi jde momentálně k duhu, bez výhrad si ji užívám, mám chuť někoho defenestrovat a průzkumnou cestu alternativním country nechávám na jindy.

 

První skladba a hned na plno – „Deathwish“ je otvírák jako víno, intro se ztratilo někde v éteru a pokud chcete rozehřát dopředu, dejte si panáka. A pak se jede, nekompromisní jízda bez pauzy, zběsilé tempo, ruce v pěst a propocené triko. Takhle si představuju energickou desku, na oddych není čas a když to zavane nadějí na siestu, přiletí kytarová přehlídka elegance, do toho dunící basa ala Sick of it all a nad hlavou pořád Meskil se svým vokálem, který porcuje vzduch na dvě poloviny. Tomuhle chlápkovi nelze nevěřit, svou káru Pro-pain tlačí dopředu už dost dlouho na to, aby jeho možné herectví vyšlo najevo. Jsem naivní snílek.

 

Album táhne zmíněná kytarová práce (nápaditá, skvělá, čerpající z heavy / thrash odkazu 80. let) a tentokrát i produkce, která nebyla na některých předchozích deskách kdovíjaká. Jasně, jsou to fíngle, je v tom studio, hodně plug-inů a zvuk je vyrobený na zakázku, ale nechat se balamutit tentokrát není takový problém. Skoro doporučuju porovnat se starší tvorbou, osobně jsem to zkusil na ose The Truth Hurts (1994) – Absolute Power (2010) – The Final Revolution (2013) a ten rozdíl je propastný. Skoro všechno kolem desky odmakal (samozřejmě kromě Meskila) V. O. Pulver, což je chlápek, jehož jméno najdete v různých pozicích u desek takových Destruction nebo Zatokrev, a samozřejmě v jeho domovské kapele Gurd. No a všechno se to pak motá mezi hardcorem a starým thrashem, kombinace rychlá a zběsilá, neznající slitování.

 

A přesně taková je nová deska Pro-Pain, dech jí (a nebo mně?) dochází až ke konci, ale je to spíš nádech na závěrečnou rovinku a díky krátké stopáži je vlastně všechno na svém místě. Jak jsem psal v úvodu – nic se neobjevuje, nepřepisují se kapitoly učebnic, vznikla pouze našlápnutá deska, kterou se můžeme bavit, můžeme hádat, jak dlouho nám to vydrží a být u toho maximálně spokojení. A teď mě omluvte, jdu si poslechnout nějaké to alternativní kántry.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky