Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Queensrÿche - Operation Livecrime

QueensrÿcheOperation Livecrime

Michal Z12.2.2011
Zdroj: MP3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Queensrÿche nahráli (přehráli) své průlomové album. Nahráli ho se ctí k předloze ve snaze působit co nejvěrněji jako na CD. Vytratila se živelnost a vášeň z hudby a energie vznikající s davem. Tleskám technické vydařenosti tohoto záznamu, ale kladu si otázku zda to je to, co na živém záznamu hledám.

Queensrÿche byli v situaci s esem v rukávu, tj. vynikajícím albem Empire, které se výtečně prodávalo a za sebou jedinečný průlomový počin Operation: Mindcrime z roku 1988. Pověstný ingot železa je potřeba kout dokud má správnou teplotu, a tak lačnícím příznivcům bylo roku 1991 předhozeno zajímavé live CD. Toto album bylo nahráno na předlouhém 14-ti měsíčním turné. Vyšlo i jako videozáznam, kde je možné zhlédnout výpravnou show s hosty (mj. Pamela Moore), která se odehrávala jako divadelní představení v kostýmech a kompletně se přehrávalo album Operation: Mindcrime.

 

Na tomto živém počinu mi smrdí snaha znít jako na CD, pravda jisté nuance, především v rytmice a kytarách lze cítit, taktéž Tate občas řízne mimo. Na živých nahrávkách upřednostňuji živelnost a zapojení publika, prvky kteréžto stvoří neopakovatelnou atmosféru. V tomto případě se nepovedlo udělat silné živé album a spíše ho beru jako profesorskou live přehrávku, potvrzující um zúčastněných umělců a především jako dokument doby.

 

Nástup alba je gradující a davy bouří, na můj vkus příliš v pozadí. Přestože jsem kritizoval profesorkou snahu přehrát CD co nejdokonaleji, musím uznat, že především bicí znějí skvěle. V Revolution Calling se ještě osazenstvo i hudebníci zahřívají, ale s nástupem ústředního refrénu atmosféra stoupá k bodu varu. Ten se daří atakovat i v Operation: Mindcrime, a je radost nechat si pohazovat vnitřnostmi mohutnou rytmikou a duši polaskávat výtečnými kytarami a až neskutečně přesvědčivým a přesným Tatem. Aby sterility nebylo toliko, občas Queensryche zapojují i obecenstvo, ale po špetkách k neprospěchu celku.

 

Hromový rozjezd Spreading The Disease vykračuje k očekávanému vrcholu ještě přes jednu „překážku“ k mistrovskému štychu. Musím uznat, že kvalita provedení megahitu Suite Sister Mary je živě strhující a jen podtrhuje hitový potenciál zvěčněný do studiové nahrávky. Skladba v živém provedení získává další rozměr a narůstá do nedozírných mezí. Položte se a nechte se nést fantastickou výpravou a kompletním osazením účinkujících jako na studiovém CD. Nebudete ošizeni ani o skutečný sbor. Živé album tak představuje svědectví jedinečných neopakovatelných momentů, které by nejedna kapela ráda vrátila zpět a přála si věčnou trvanlivost slastné pomíjivé děvky slávy.

 

Stejně jako na studiovém CD přináší The Needle Lies rozprášení předchozích strhujících minut. Protřepat vlasy a trochu pozapomenout… Daří se Vám? Mě nikoli. Náladu zvedá vzdušná a chytlavá Breaking The Silence, i když v refrénu to trochu skřípe. Závěr živáku se line v nižší kvalitativní laťce stejně jako album, které po hlavním hřebu nemá už co příliš nabídnout. Snad Pink Floydovský úvod Eyes Of A Stranger stojí za pozornost. Zaposlouchejte se do činelů a celkově rytmiky, neslyšíte zde stavební kámen rytmické sekce numetalových pionýrů Korn? Bez semínka nevzejde ani pažit. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky