Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Radiohead - The King Of Limbs

RadioheadThe King Of Limbs

David6.3.2011
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Yamaha AX-490, Technics SL-PS770D, Raveland X 2508
VERDIKT: Pokud jste se s tvorbou Radiohed ještě nikdy dříve nesetkali a upřednostňujete klasický rockový sound - tedy kytara, basa, bicí bez zbytečných příkras - nebo se nechystáte zrovínka zahájit meditační týden zavření v místnosti o velikosti 2 x 2 metry, raději na The King Of Limbs rovnou zapomeňte. Jestliže ale přeci jen čas od času zatoužíte po hudbě, která se vymyká zaběhnutým rockovým klišé, jste na správné adrese.

Téměř čtyři dlouhé roky trvalo čekání na nové album britských Radiohead a nutno poznamenat, že po sérii prohlášení o definitivním konci nahrávání klasických LP a omezením se na zveřejňování jednotlivých songů přes internet jsem zprávu o nečekaném vypuštění plnohodnotného počinu do éteru vnímal jako blesk z čistého nebe. Nakonec nic není tak horké, jak se původně zdálo a Radiohead dokonce upustili od modelu distribuce použitého na In Raibows, kdy nechali zcela na fanoušcích, kolik digitálních zlaťáků za album ve finále zaplatí. Určitě hezké gesto, ale jak všichni víme, každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.

 

Poučeni otřepaným "Podej prst, utrhnou ti celou ruku" je aktuální počin The King Of Limbs k dispozici jako placený download za předem stanovenou cenu. Milovníci hmatatelných inkarnací v podobě velkých černých, nebo menších stříbrných hrajících koleček budou muset své choutky potlačovat minimálně do března, na kdy je připravena standardní CD verze. Pro ty zmlsanější a náročnější je pak na květen přichystáno speciální Newspaper album.

 

Radiohead 2011

 

A jací jsou tedy Radiohead roku 2011? Žádné velké překvapení se nekoná, komu dříve jejich hudba připadala nudná a vyměklá, bude po poslechu The King Of Limbs jěště znechucenější a otrávěnější, valné nadšení zřejmě neprojeví ani příznivci raného období reprezentovaného The BendsOk Computer nebo částečně i posledním In Raibows. Thom Yorke a spol. totiž vkročili do dalšího desetiletí obklopeni oparem elektroniky a programování, živé nástroje jsou upozaděny na úkor zdánlivě nelogicky poskládaných ruchů, beatů, chrastění vytvářející dojem zrychleně přehrávaného romantického filmu na stokrát rozstříhané a znovu slepené pásce. Ani žádné jasné hity se tentokrát nekonají.

 

Radiohead rezignovali na klasickou stavbu písní typu sloka – refrén a rozhodli se vydat cestou nenápadně plynoucích minipříběhů, jejichž nosným prvkem se stalo právě ono zvukové vrstvení, prolínání doprovázené minimalistickou rytmikou a Thomovým zpěvem vyhlazující a usměrňující neklidně tepající tempo většiny z nich. Tento přístup asi nejlépe reprezentuje čtvrtá v pořadí Feral, jejíž epileptické klopýtání mi zpočátku namísto příjemných pocitů způsobovalo spíše bolest hlavy a tik v oku. Přiznám se bez mučení, že nebýt závěrečné trojice relativně čistých, syntetikou nenarušovaných CodexGive Up The Ghost Separator, měl jsem po prvním poslechu ani ne 40 minut trvající nahrávky sto chutí milého The King Of Limbs mrštit do koše (tedy toho virtuálního), ale s každou následující detailní pitvou jednotlivých songů jsem postupně stále víc a víc pronikal skrz onen elektronický krunýř chránící křehké živoucí nitro stvořené z jemných melodií, ranní rosy a lesního vánku.

 

Pokud vydržíte s trpělivostí, nakonec zjistíte, že pod zdánlivě neprostupnou slupkou jsou noví Radiohead vlastně odhalenější a zranitelnější než kdykoliv předtím. Absence hrubého zvuku elektrické kytary ještě více napomáhá vykvést kráse a jemnosti, díky níž pro mne Radiohead byli vždy více než jen rock/popovou kapelou – malíři osvobozujících i skličujících pocitů, terapeuty a zároveň narušiteli poničených duší. Ke všem jejich nahrávkám se často a rád vracím, skrývá se v nich totiž něco zvláštně přitažlivého, hypnotizujícího a povznášejícího, a ani The King Of Limbs rozhodně nebude výjimkou. Vůbec mi nevadí, že všech osm písní vidělo kytarový riff maximálně tak z okna rychlíku a nazvat je rockovými by bylo asi stejně pošetilé jako prohlásit Ozzyho Osbourna nejlepším astrofyzikem všech dob. Alternative pop? Dost možná, ale není to nakonec jedno? Radiohead jednoduše zůstali sví, ostatně jako vždy. Nestvořili sice žádný milník, o kterém se bude básnit ještě mnoho let, ale jejich hudba dokáže být stále poutavá, nevinně hladivá i plná vzrušujících momentů.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Wagi / 9.7.23 18:16

Nastal čas se posunout, vývoj....... to jsou takový fráze, že bych někoho nakopal do prdky :)) V podstatě tady máme novou kapelu od doby Withering Illusions and Desolation až po Only the Wind Remembers... Samotnej To Lay like Old Ashes byl už odklon :D každopádně mám rád jejich první alba, ten zbytek už neee at jsem se na comeback těšil, to album jsem slyšel párkrát a hotovo..... Poslouchám kapely protože se mi líbí - po 25 letech jsem došel k názoru že progres je leda k nasrání :D když to hrajou dobře at si to valej - pokud chcete progress a na každým albu poslouchat jinou skupinu najděte si víc různejch žánrů či skupin..... Tohle honění progresu je zhovadilost a důkazem je samotnej fakt, že většina skupin a kapel na scéně a TOPEk v rámci žánrů jsou držáci a jedou si to svoje oproti těmhle hipster recenzentům, kteří si pořád honěj ten svůj progress a vývoj.... To prostě není o tom udělat 20x různejch alb pod 1 skupinou na to jsou vedlejší projekty, jiné skupiny, solovka a většina rozumných umělců to naštěstí chápe.... Tenhle comaback nemá v rámci stylu ani jmnéna význam a to říkám jako člověk, co miloval a miluje Withering Illusions and Desolation a i když jsme zjistili, že původní CDR verze co se stahovala v ČR má takovej zahulenej feeling protože byla z kazety a originální cd je mnohem čistčí :D

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky