Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Rage - Carved in Stone

RageCarved in Stone

Michal Z4.4.2009
Zdroj: mp3
VERDIKT: Snad se jedná jen o krátké škobrtnutí tohoto power metalového monstra, které přežilo jak grunge vlnu, tak pět dalších. Rage mají právo po tolika počinech trochu ztratit dech a příště TO snad vytryskne z ošlehaných matadorů power metalové scény.

Rok se sešel s rokem a dovolím si při tom jarním venkovním křepčení pozastavení nad neaktuálním, ale přesto zatím posledním albem německých Rage„Carved In Stone“ z počátku roku 2008.  Rage se v novém miléniu rozjeli k nebývalé aktivitě, kuli jednu placku za druhou. Kdo by nedřel, když je o jeho materiál zájem. Před nahráváním alba utrpěli Rage - z mého pohledu - výraznou ztrátu po odchodu bicmena Mika Terrany. Řeknu to bez okolků a zaobalení, novic Andre Hilgers není ideálním tlukoucím ekvivalentem. Mírně se obávám, jak živě přednese party dělmistra předchůdce. Andre má svůj styl daný, je více klasický a přímočarý, méně barevný. Shrnu to neomaleně, Terrana je jiná cenová kategorie.

 

Pojďme k tomu hlavnímu, hudbě. Titulní kus dává tušit ubrání na symfonických aranžích. Pan Smolski byl při komponování tlačen k přímočařejší poloze. Přesto stále geniálně svoji hru prokládá mnohými výpady, které jej odlišují od množiny nohsledů. Celkově nabývám dojmu, že Rage se vyhnuli křeči velmi svérázně a s pomocí Hilgerse, jehož rukopis a schopnosti jsou nám naznačeny prvním songem, uhnuli ze svého směru a vrátili se svojí tvorbou do 90. let k albu „The Missing Link“. Hudba je velmi vzdušná, bez zbytečných záběhů někam jinam z vytyčeného směru. I když se zde toliko neděje, jak bylo dříve zvykem, nenudím se příliš. Peavy se sobě typickým výrazem vyváží další lehkonohou šlehu „Drop Dead“. Stále se ptám sám sebe, kdy tomu Germánovi vyschne jeho entuziasmus? Smolski se ukazuje ve velmi příjemném týmovém světle, doufám, že jeho kudrliny budou mít trvalejšího působení v Rage než dřívější kytaristé.

 

„Gentle Murder“ opět cválá, Peavy přivírá oči při melodických linkách, výhradní sekerník dělá skvěle svoji práci, ale bez přidané hodnoty, pouze se zajímavým chvilkovým středoasijským motivem, který působí na vjemy jako živá voda, nebo první dvojdecka červeného značky „Tam od nás“. „Open My Grave“ má výrazný začátek, po chvíli je celé mé tělo rozpumpováno výrazným pohybem, ke kterému jsem byl bezelstně sveden. Stále se jedná doslova o secondhand vlastní tvorby Rage z let devadesátých. Peavy sice může ze sebe duši vymačkat, ale připouštím si situaci, že na kolena tentokráte nepůjdu. Hitovost, která k Rage vždy patřila, se zde nedaří vykřesat.

 

Od počátku alba mne provází stihomam, stále slyším prázdné nepopsané sféry, kam by se mistrovi Terranovi podařilo jistě namlátit více rytmických prožitků, případně dovolit skladateli hudby barvitější struktury rytmů. Baladicky rozjemněný úvod „Without You“ se časem přeměňuje v Iommi oparu do dalších slepých uliček, z kterých není vyvedena ani méně nápaditou kytarou. Berou mě chmury a je mi čučno po radosti posunovat se dále v playlistu CD, ale nakonec mě mistr Smolski svým sólem dovede k dalšímu zářezu. Čas plyne a mnou cloumá pochybnost, zda bylo nutné dávat „Long Hard Road“ na album. Skladba možná živě zafunguje, nyní zcela bortí střed alba. Vysvobození k mé ztracené power heavy duši dokopává „Lost In The Void“, nevyráží dech, ale poctivostí a hybností je na CD nadprůměrná. Krásná jízda, na jejímž konci vás zamrzí její odchod. Po další hymnické Rage klasice se plížíme z všedního dne domů, kde nás ihned po hození klíčů do prostoru přiběhne přivítat nejradostnější počin celého alba – „Lord Of The Flies“. Monumentální orchestrace a sbor, odér kostelních varhan. Ruce musí dirigovat tuhle neviditelnou krásu, mysl kreslit obrazy, procítěná skladba, do které dali Rage nejvíce svého fortelu a citu. Vrchol a tečka alba v jednom balení. Nechcete? Jděte jinam, je kam. Dveře s mocným vrznutím jsou uzavřeny a doufám, že za nimi zůstane spousta neduhů alba „Carved In Stone“.

 

Mám tucha že Rage na tvorbu novinkového materiálu neměli dostatek času pro to, aby železo kuli, dokud má správnou barvu. Šli do toho a namrskali to tam. Nebo je možné, že po nepříjemném odchodu Terrany trochu vyšuměla tvůrčí chemie. Každopádně držím novicovi u paliček palce, aby vydržel na své stoličce, natur zvuk jeho bicích se mi po několika posleších stal velmi příjemným.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky