Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Rauhnåcht - Zwischenwelten

RauhnåchtZwischenwelten

Sorgh15.10.2025
Zdroj: bandcamp, youtube
Posloucháno na: PC, mobil
VERDIKT: Melodický black se vším co k němu patří, tedy spousta klišé, jednoduchých popěvků, ale i notně surových pasáží.

Rauhnåcht, neboli noc vykuřování, je stará tradiční slavnost obyvatel Bavorského lesa, která má ochránit před duchy, zlými démony a další nebezpečnou chátrou. Lidé v maskách čertů a bubáků se je snaží odehnat pomocí kravských zvonců, bubnů a všeobecného randálu. Občas taky někdo někoho vykouří, ale to už bez masky a v soukromí. 


Rauhnåcht je také rakouský blackmetalový projekt, za kterým stojí chlapík jménem Stefan. Ten je na rakouské scéně asi známou postavou, protože v jeho portfóliu je celá řada kapel a projektů, ve kterých hrál na co se namanulo. Při pohledu na diskografii jeho projektu Rauhnåcht jsem však zpozorněl, protože se dme nadprůměrnou aktivitou a to je u one man projektů, ale nejen u nich, podezřelé. Často se totiž nadšení nesetkává s kvalitou. Každopádně nechci být sešněrován předsudky a budu se dívat okem nezkaleným, rozpaky z obalu podržím na uzdě.

 

Rauhnåcht se pohybuje v oblasti melodického black metalu, který do sebe absorbuje vlivy folklóru a je očividně hrdý na svůj původ. Po této linie valí i aktuální deska Zwischenwelten. Blízkost alpských velikánů, horských luk a kyprých hospodyněk je slyšet na každém kroku, v hudbě slyšíme kravské zvonce, tahací harmoniku nebo sborové zpěvy. Atmosféra tak má prostor nakynout a přinést posluchači podobné pocity, jaké má osamělý pasáček dobytka, který za zvuků blacku ve sluchátkách vyhání stádo na pastvu. Jádrem je však blacková jízda, kterou pocítíte od prvních tónů a sympatie mají dveře dokořán. Poslouchá se to vcelku dobře, ovšem postupně se vynořují pochyby a dvířka se přivírají s pocitem možné kapitulace. Někde je něco špatně a problém nakonec krystalizuje v pomalých partech, ve kterých hudba často klesá k naprosté jednoduchosti až infantilnosti (Letzter Pfad). Tuctové popěvky se podbízejí školním dětem coby preludium pro xylofon a triangl, snad zamýšlenou záhadnost a tajemství se mnohdy ani nepodařilo nastartovat. Přemýšlím, kde je ta jedinečnost čertího vykuřování? Ovšem jinde se třeba klávesám daří vytvořit žádané emotivní prostředí, kouzelně tupé a podbarvují temné dějství Zwischenwelten

 

 

Plusové body rád udělím za to, že album nemá hluchá místa. Neustálý proud hudby servíruje nápady jako na běžícím páse, takže se ani zdaleka nedá mluvit o zbytečně natahovaném čase a rozplizlých plochách, takzvané vatě. Stále se něco děje a 40 minut uteče jako voda. Kruté, murmurózní pasáže jsou nacpané kytarovými sóly, třískáním do plechových činelů a dramatizovány syntetickými sbory ala Dimmu Borgir. Hodně jsou slyšet čisté zpěvy, které jsou zdravým protikladem bestiálního řevu dominujícímu albu. Rychlopalné úseky alba jsou tím co jej podepírá, zatímco občasné preludování syntetiky jednou zafunguje a podruhé ne.  

 

Zwischenwelten můžeme obvinit ze zbytečnosti, ale o propadák nejde. Splňuje zhruba vše, co člověk od melodického blacku může čekat, ale ani kapku navíc. Strávil jsem s ní několik pohodových hodin bez nežádoucích účinků, ale vracet se k ní už nebudu, protože ve frontě jsou daleko lepší věci a času je málo. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky