Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ravenoir - Deadreams

RavenoirDeadreams

Garmfrost3.11.2025
Zdroj: wav / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Uslzené počasí a zkracující dny napomáhají studeným emocím Deadreams. Temnotou se občas prokouše příjemnější nápěv, aby se záhy propadl zpět do světa stínů a smrti...

A je to tady. Rok se sešel s rokem a je zde další, v pořadí už páté dlouhohrající album čím dál pochmurnějšího projektu Ravenoir. Alesh se nechává slyšet, že se jedná o poslední nahrávku na dobu neurčitou. Ať už to znamená cokoliv, jisté je, že i z letmého obeznámení se s předchozí tvorbou je znát postupný sestup do světa temnoty a černých nálad. Zatímco první tři počiny posluchače lákaly extrémnějšími choutkami, předchozí Nocturne vystavil posluchači zrcadlo v podobě melancholického hledání plného melodií a pokukování po doom metalovém ranku. Deadreams jde směrem k osudovosti a záhrobním náladám mnohem dál. Na konci je už jen závěrečný soud, smrt, zmar a chlad.

 

Deadreams je dílem osobním i absolutně odosobnělým. Jde vám naproti a zároveň vám staví do cesty překážky. Přičemž se Ravenoir nesnaží o žádné složitosti. Tempo skladeb je závratně pomalé, nezrychlí. Atmosféra je hutná a natolik hypnotická, že se snění nevyhnete. Ve snech však k žádnému uvolnění nedojde. Alesh tryzny neprosvětlil ani vokálně. Zpěvy jsou vesměs až na pár výjimek vedené v čistých polohách, žádných trylků a popěvků se posluchač nedočká. Myslím si, že by náladu skladeb jiný způsob hlasového projevu rušil.

 

alesh

 

Ačkoliv zmiňuji pouze Aleshe, ten je i zde obklopen hostujícími muzikanty – zejména kolegy z Root. Vedle bubeníka Jakuba Vašice se objevil i Zbyněk Husa. Dalším, kdo pohostinně přispěl svým umem, je Aleš Hampl (Henych 666, Minority Sound, Return to Innocence). Jeho sólový part zazní v coveru Black Funeral od Mercyful Fate. V této hymně hraje na bicí výborný Anton Samokhvalov (Besna). Alesh je však tvůrcem, tím, kdo koordinoval své hosty. Nahrál kytary akustické i elektrické, své vize zhmotnil také na klávesových nástrojích a piánu, a v neposlední řadě vše nazpíval.

 

Po prokousání se zdánlivě šedivými skladbami se opona emocí otevře, a výsledkem je poměrně barevné album. Základním kamenem je samozřejmě temnota, kterou občas na světlo světa vykoukne lahodněji znějící nápěv či harmonie. Vzápětí vše propadne zpět do světa stínů a smrti. Zlem jsou instrumentální kompozice. Ty jsou pořádně černé. Takřka ambientně znějící soundtrack ke konečnému dni, kdy už to ani nejste vy, trýzní vědomí nepříjemné melodie a nenabízí vysvobození. Příkladem budiž výborný song Necromorphosis (Murderous Silence in Astral Bowels), jehož závěr se postupně vlije do tříminutového klavírního epilogu. Album po té však pokračuje bonusovou dvojicí skladeb staršího data – zmíněný Black Funeral (Kingovy party nazpívané growlem… proč ne) a dosud nezveřejněný dva roky starý song Apostles of Revenge. Bonusy jsou položené v syrovosti, v razantnějším zvuku a přes nepoměrně větší extrémnost pozitivnější atmosféře. Posluchači se tak dostane léku na depresivní zážitek nepochybně nejtíživější nahrávky Ravenoir.

 

Deadreams mi způsobil největší vrásky z dosavadní diskografie Ravenoir. Předchozí nahrávky mi byly příjemné takřka od počátku, tady jsem musel počkat a vynaložit úsilí. Respektive přestat usilovat. Uslzené počasí a zkracující dny napomáhaly, co se dalo. Nicméně ponořit se do chladných vod se mi moc nechtělo. Nakonec se podařilo.

 

Rád bych se vyhnul srovnávání s ostatními nahrávkami Ravenoir. Každá je jiná a potřebuje jiný přístup. Samozřejmostí je typický Aleshův rukopis, citlivá práce s aranžemi a detaily (tentokrát hrál prim celkový dojem). Vše je zahráno a nazpíváno (Aleshův hlas je zajímavý i v čistých či zastřených polohách, to je známo už z jeho starších projektů) naprosto suverénně. Kdybych však mohl a chtěl srovnávat, tak maximálně s Nocturne. Ta mi je z této dvojice milejší. Já však nesrovnávám. Raději si užívám přítomnosti a strnule vnímám studené emoce Deadreams.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky