Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Reaction Extasy Trance - In Memories

Reaction Extasy TranceIn Memories

Jirka D.25.3.2011
Zdroj: CD (# TN 08C003-2)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Album věnované zemřelým muzikantům, jejichž náhrobek se stal dominantou bookletu. I když od roku 1996 utekla spousta vody, mnohé se změnilo a metal se vyvinul, toto album jako celek žije. Žije svou emocionální silou a pravdivostí příběhu, který se týká každého z nás.

Mohlo by se zdát, že následující recenzí mířím do celkem dávné minulosti (patnáct let nazpět není málo) a že si, když opomenu Masonův seriál, po nějaké době opět dopřávám lehký příděl nostalgie. Nebudu ovšem nic předstírat a zcela otevřeně se přiznám, že s tvorbou kapely Reaction Extasy Trance (R.E.T.) jsem se poprvé setkal někdy v polovině minulého roku. Konkrétně dnešní deska byla jednou z těch, které mi sem tam podsunuje můj vykutálený kamarád a s šibalským úsměvem sleduje, jak se s něčím podobným srovnám. Pravda, on na podobných albech vyrůstal a ostravsko-třinecká kotlina byla plná podobných spolků, z nichž už jen některé přečkaly do dnešních dnů. R.E.T. je jednou z těch kapel, která přečkala a funguje nadále; a ač by se možná slušelo psát tu spíše o zatím posledním album New Feelings z roku 2008, dnes se podíváme víc do historie.

 

In Memories je deska, která mě zasála na první poslech silou značnou a nebudu tu nic skrývat a napínat vás až do konce recenze, líbí se mi hodně. Nevím, jestli tomu tak je díky mé sympatii k pomalému žánru nebo díky podvědomé myšlence, že „jde přece o kultovní věc“, ale její hloubka a emoční naléhavost jsou natolik silné, že album dokáže upoutávat i s odstupem takového času; v době, kdy se do popředí ženou především mladé core-bandy, dravě a živelně si hledající místo v hudebním světě. Nad doom metalem jako by se stahovala mračna, ale mám pocit, že se stahují už docela dlouho a on stále přežívá...

 

Tematika smrti se metalovým světem proplétá jak stříbrná nit a přesto je smrt slovo, o jehož obsahu se snažíme hlouběji neuvažovat. Nepřipouštíme si ho a i když mnohé kapely si jeho odkaz vytesaly na svůj štít, o pravém významu raději moc nepřemýšlíme. Vždycky se jedná o něco vzdáleného, o někoho jiného a všechno připomíná spíše špatnou hru někde na pozadí našeho všedního života, ze které vždycky můžeme vystoupit a dělat, že se nás to netýká. Nebo ano? Týká? Úsměv? Mrazení v zádech? Hodíme si kostkou…?

 

Smrt a s ní spojené si vybrali i R.E.T. jako nosné téma na tomto albu, i když v souvislosti s událostmi, které se kolem všeho seběhly, bych spíš soudil, že to byla právě smrt, jež si vybrala tuto kapelu, aby svými kompozicemi vytvořila hymnus na její oslavu a připomenutí, že je tu s námi a nikdy nás neopustí. Jak příznačně si zvolila žánr doomu, ve kterém snad ještě zní vlivy heavy metalu, ale skladby už jsou pomalé, tajemné, silně náladotvorné a především smutné a depresivní. Smrt jakoby se skrývala za každým rifem, za každým úderem bicích, jako by sama vedla ruku páně autorovu, radila, kdy doplnit toho kterého hosta, který nástroj by se hodil k dokreslení atmosféry, kdy dobarvit hrubý mužský vokál jeho vysokou polohou či jej doplnit křehkým ženským zpěvem hostující Tanii. Jako by se mocnosti druhého břehu spojily a prostřednictvím R.E.T. promlouvaly k nám, zatím živým. Abychom snad nezapomněli, že i náš čas jednou přijde, že smrt je naše jediná jistota a že už možná „zítra půjdou davy lidí, v černém, které znám…“

 

Nemáte-li ještě vybranou píseň na svůj pohřeb, úvodní skladbu ze závěrečné Trilogy – Memory vřele doporučuju. Ona celá závěrečná trilogie je skvělá, ale vydala by na samostatné album a tak dlouho by hosté ve smuteční síni nevydrželi. Než váš velký den přijde, můžete se zaposlouchávat, zatím nanečisto … jenom na zkoušku. Vaše smrt ale přijde, buďte si jistí...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Wagi / 9.7.23 18:16

Nastal čas se posunout, vývoj....... to jsou takový fráze, že bych někoho nakopal do prdky :)) V podstatě tady máme novou kapelu od doby Withering Illusions and Desolation až po Only the Wind Remembers... Samotnej To Lay like Old Ashes byl už odklon :D každopádně mám rád jejich první alba, ten zbytek už neee at jsem se na comeback těšil, to album jsem slyšel párkrát a hotovo..... Poslouchám kapely protože se mi líbí - po 25 letech jsem došel k názoru že progres je leda k nasrání :D když to hrajou dobře at si to valej - pokud chcete progress a na každým albu poslouchat jinou skupinu najděte si víc různejch žánrů či skupin..... Tohle honění progresu je zhovadilost a důkazem je samotnej fakt, že většina skupin a kapel na scéně a TOPEk v rámci žánrů jsou držáci a jedou si to svoje oproti těmhle hipster recenzentům, kteří si pořád honěj ten svůj progress a vývoj.... To prostě není o tom udělat 20x různejch alb pod 1 skupinou na to jsou vedlejší projekty, jiné skupiny, solovka a většina rozumných umělců to naštěstí chápe.... Tenhle comaback nemá v rámci stylu ani jmnéna význam a to říkám jako člověk, co miloval a miluje Withering Illusions and Desolation a i když jsme zjistili, že původní CDR verze co se stahovala v ČR má takovej zahulenej feeling protože byla z kazety a originální cd je mnohem čistčí :D

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky