Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Remek / Paperplanecrash - split

Remek / Paperplanecrashsplit

Jirka D.1.8.2013
Zdroj: černá 12" gramodeska (45 rpm)
Posloucháno na: Ortofon 2M RED / ProJect XPression III / ProJect Phono Box SE II pre-amp / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Deska spíše symbolická než převratná, nasazení přesto upřímné a potěšující.

Po nějakém čase opět psaní o domácí gramodesce, i když to „domácí“ vlastně platí jen napůl. Tenhle split je druhým v řadě, kterým kapely Remek, Child Meadow a Paperplanesrash kouří symbolickou dýmku míru a vyjadřují si vzájemnou úctu a sympatie. Pro zcela neznalé – kolbištěm dnes bude hardcore, laděný do emocí a hraný s nasazením. Kombinace dvě dekády stará, ale stále funkční a stále oblíbená. Popojedeme.

 

Gramodeska je tvořena v duchu DIY: obal je ruční práce, vložen je sešit o několika stranách, mnoha myšlenkách, deska černá (díky za to), nechybí děkovačky, respekty, hromada nadšenců s označením „DIY label“ a pak takový sympatický duch, který se těžko popisuje, těžko ho očuchat, ale je tam. Pokud lze v dnešní době něco označit za hudební samizdat, tak tuhle desku určitě.

 

 

Paperplanechrash se prezentují odlehčenou formou HC, čemuž dopomáhá především velmi vzdušný sound, se kterým si – jakkoliv jde o garáž – dal někdo skutečnou práci a hlavně u toho přemýšlel. Neshledávám se často takovou pohodou, ve které slyšíte vše, co slyšet máte a přitom vám hlavu nelisuje drtička na kuřecí separát. Jinak je ale muzika PPC jednoduše písničková, překotnými nápady se nehýří, hraje se na první dobrou, ke spokojenosti všech a těch necelých 12 minut uteče svižně. Otočme list.

 

Druhou stranu okupují se svými rovněž dvanácti minutami domácí Remek a tady už drtička bohužel pracuje na plný výkon. Opět jedna z nahrávek poslaná nesmyslnými úpravami zvuku do kopru, paralela s nedávno vydanou gramodeskou Saade je celkem namístě. Muzika je žánrová, kytary výrazné a tvůrčí, tematika angažovaná (však mrkněte do textů), zanícení autorů upřímné a emoce zabalené ve vlastním potu létají vzduchem intenzivně tak, jak se na takovou kapelu sluší.

 

Doporučení na závěr samozřejmě míří k přiloženému sešitu, jeho prolistování a zdravě kritickému soudu. S obsaženými úvahami o lidské společnosti, toleranci a skladbě štědrovečerní večeře lze souhlasit, lze je považovat za naivní a nebo za nebezpečné. To už záleží na vašem naturelu, míře zdravého rozumu a na snaze vůbec o něčem takovém přemýšlet. Jako impulz fajn, jako dogma ruce pryč.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky