Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Revocation - Netherheaven

RevocationNetherheaven

Sorgh28.9.2022
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC, Samsung A3
VERDIKT: Neurazí, ale to je asi tak vše. Nové album od Revocation nejde nazvat jinak než lepším průměrem.

Posledně to byla jízda, album The Outer Ones u mě úřaduje poměrně často. Teď je tu novinka nazvaná Netherheaven a Revocation jaksepatří drží vlnu. To se ukazuje jako dvojsečná zbraň tesající díru mezi věrností a chtíčem po inovacích, protože vždy je to něco mezi. Jen naprostý ignorant, mamlas a posluchač dechovky může zasklít jasné inspirační prameny, ze kterých Revocation sají, které berou do rukou a předělávají k obrazu svému. Originalitou je snad jen způsob, kterým tomu všemu dávají konečný tvar.

 

Netherheaven je koktejlem divokosti, spousty rychlých myšlenek deroucí se jedna přes druhou, ale najdeme v něm i dávku emocí, kterým se občas daří prorazit skořepu vulgární vizáže. Netherheaven mě zprvu zasáhlo orgiemi technických kytarových vyhrávek, kdy se mi skoro zdá, že cítím vůni pálících se hmatníků. Divoké prstoklady sypou divoký chaos tónů a musel jsem se rychle naladit do těch správných otáček, abych vše stihnul strávit. A jako obvykle mi trošku vadí, že Revocation jsou na první poslech taková prvoplánová divočina, která jede stále v rychlém tempu, ale tak už to je. Najít hloubku trošku trvá, ale třeba předchozí album moje choutky dostatečně nasytilo. S novinkou je to trošku horší, ale i tady se najdou skladby, které se v kontextu jejich tvorby dají brát jako pomalejší a zajímavější, třeba Godforsaken. Což je takový kostimlýnek zvolna drtící hnáty na kaši. V ní je naprosto skvělá sólová pasáž kousek před koncem, ve které se rýsuje ta většinou skrytá, emocionální stránka kapely. Takovýchto volnějších momentů by mohlo být víc a ne je hledat jako šafrán.


Netherheaven je tak v prvé řadě sbírkou klasických vypalovaček, kterými nás Revocation obšťastňují od nepaměti. Albu chybí větší osobitost a opravdu zajímavých momentů je pomálu. Pořád nabíráme z kotle, ve kterém se mísí thrashové a deathmetalové prvky, ovšem jako by se letos vše více klonilo i k blacku. Jsou to jen jednotlivé úseky, povědomé melodie nebo bzučící kytara, které nechávají na jazyku černěkovovou chuť. Takovou nepřekvapující klasikou je úvodní otvírák Diabolical Majesty, který v rytmu buch buch tesá první ďábelské piktogramy. V refrénu mě okamžitě kopla podobnost se stylem Dark Funeral, která tu září jako přes kopírák. Tohle flirtování s blackem není žádná revoluce a v tomhle konkrétním případě to kapele spíš bere vítr z plachet. Mnohem silnějším dojmem na mě zapůsobila Nihilistic Violence. To je jedna z těch mála skladeb točených ve středním tempu, ve které souzní zvolna odvalované riffy s rozvážně odzpívaných textem. Jako většinou i zde dojde na rychlejší pasáže a divočejší sólo, ale to beru jako samozřejmost. Člověk postupně zjišťuje, že je vše na svém místě a žádný progres se nekoná. Revocation vydali standardní nahrávku, dobrou, ale už dopředu zhruba přečtenou.

 

Nejen na závěr každého díla se dá vložit něco nevšedního, čím by se album mohlo lépe zavrtat do paměti. Klasickým příkladem je pozvat si nějakého hosta. Revocation přemyšleli stejně a do poslední skladby Re-Crucified angažovali legendárního Corpsgrindera a teď už nebožtíka Trevora Strnada z The Black Dahlia Murder. Dva hosté drtící mikrofon svými svalnatými hrdly nám dávají dobrou noc hezky bestiálním způsobem a v případě Strnada jde o jakousi rozlučku. S Revocation, se světem, s fanoušky. Trošku smutný závěr, ale kdo tehdy při nahrávání mohl tušit?


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky