Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Rivers Of Nihil - Rivers of Nihil

Rivers Of NihilRivers of Nihil

Garmfrost23.9.2025
Zdroj: CD 4, panelový digipak, bandcamp
Posloucháno na: Pioneer PDS602, Pioneer A339, Elac EL60 + phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Rivers of Nihil pojí příjemná atmosféra. Album dokáže být jednoduché i kompozičně košaté, ostré i jemné. Snadno zapamatovatelné i matoucí...

Moje první dojmy z eponymního alba Rivers of Nihil byly o nepochopení a odmítnutí. Album kolem mne proplouvalo, nechytal jsem se, nelíbilo se mi. Postupně jsem se přestal snažit a raději se vrátil ke starším počinům, kde technický death metal měl navrch nad atmosférickými i progresivními nuancemi. Rivers of Nihil si za svoji kariéru vydobyli zvučné jméno, byť k nejvyšším metám se jim prozatím nepodařilo dostat. Myslím si však, že tomu tak není z důvodu nedostatku talentu či něčeho podobného. Rivers of Nihil pro mě představují živou vodu technickému deathu a vedle generačně blízkých Fallujah nebo Fractal Universe patří mezi to nejzajímavější, co moderní death metal v současné době pro mě nabízí.

 

Jak to tak vypadá, tak ani aktuální nahrávka nemine moje hudební vesmíry. Nakonec se ke mně nejen dostala, ale podlehl jsem ji natolik, že jsem byl nucen zakoupit fyzický nosič a kochat se při poslechu listováním v bookletu digipaku. S každým poslechem přede mnou roste síla skladeb, až se nestačím divit, byť uznávám, že moje nadšení je subjektivní.

 

rivers of nihil album

 

Rivers of Nihil je debutem pro nového sólového pěvce, kterým je starý známý, baskytarista Adam K. Biggs, který dříve zpíval doprovodný hlas. Jake D. Dieffenbach po The Work z kapely odešel. Nicméně Adam se zpěvů zhostil na výbornou. Za pomoci doprovodných zpěvů kytaristy Andyho Thomase, bubeníka Jareda S. Kleina a spousty hostí vymyslel pro album tuny pěveckých linek všech možných druhů a barev. Zpěvy jsou doslova temperamentní a dominantní. Dost si z celé atmosféry kradou pro sebe.

 

Rivers of Nihil jsou samozřejmě špičkovými muzikanty, jejichž síla nestojí pouze na zpěvech. Bravurní rytmickou sekci netřeba vypichovat. Ta je, jak s oblibou říkám, hravá. Nepostojí v klidu. I v tišších místech bicí i basa skotačí. Kapela se nechala slyšet, že se vrací k původnímu zvuku, což jsem zkraje s nechápavým úsměvem odmítl, jenže jak jsem vstřebal vše kolem a uvědomil si, o čem jsou skladby, uvědomil jsem si, že místy poslouchám pěkný mazec. Chytlavé melodie odvedly moji pozornost od robustního diktátu.

 

V každé skladbě se střídají nálady s dynamikou o sto šest. Nikdy nevíte, jak skladba nejen skončí. Celý průběh je nevypočitatelný. Pojítko celého progresu, protože o progres se jedná (návrat je pouze k tvrdšímu zvuku, jinak jdou Rivers of Nihil stále dál a dál), může být příjemná atmosféra, která i v těžších momentech neklouže k temnotě a brutalitě. Přesto všechno mají skladby hloubku i přesah.

 

Rivers of Nihil jsou i o saxofonu a ten umí použít. Ruku v ruce s kytarovým uměním kouzlí zajímavá témata. Kytarové linky jsou nejproměnlivější z celého ansámblu. Album je hlavně o nich. Umí být jednoduché, ostré a snadno zapamatovatelné. Jsou však i prostorové, vzdušné a jemně tklivé. Jak která skladba, nebo její část potřebuje.

 

 

Album jsem vlastně nekritizoval, byť by se dalo o ledasčem mluvit. Nepozdává se mi umělejší zvuk bicích, když se pořádně práskne do koní. Je mi jasné, že i mnou adorovaná melodika s líbivými momenty starší fans odradí. Já si Rivers of Nihil notně užívám a k desce se opakovaně s nadšením vracím. Jsem názoru, že pojítkem nahrávky je nadšení a upřímnost. Rivers of Nihil jsou ve svém technickém prostředí rozvášnění a není těžké album procítit.

 

rivers of nihil

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky