Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ještě než se pustíte do této recenze nových Riverside a nebo rovnou do jejich poslechu, doporučuju se vrátit k desce předchozí – ať už formou přečtení kolegovy úvahy nebo formou ryze praktickou. Jestliže před těmi dvěma a půl roky psal Ruadek o ústupu od experimentů a progresivních momentů, o příklonu ke klasickému hard rocku a písničkové formě obecně, pak album současné tento kurz zcela potvrzuje a nemění na něm nic. Rozvíjí jej a posouvá dál. Dnešní Riverside jsou hraví, uvolnění, metalu prostí a komplikovaní jen do té míry, aby základ – tedy poslechově přístupná, jakkoliv instrumentálně a aranžérsky zmáknutá skladba – zůstal zachován. Dál ani krok.

Družině kolem Mariusze Dudy se evidentně směr nastavený na předchozím albu zamlouvá a paralel mezi oběma deskami lze nalézt hodně. K těm nejviditelnějším určitě patří návaznost v podobě grafické práce Travise Smithe, jehož rukopis je velmi snadno identifikovatelný (snad ani nemusím připomínat, komu všemu dělal obaly) a patří ke krásným jistotám soudobé hudební grafiky. Další pojítko představuje bonusové CD překrásně zpracované limitované edice, které po předchozí dvouskladbové „night sessison“ přináší pět skladeb „day session“. Přechod z noci do dne ale nesymbolizuje jen bonusový disk, dokonce ani v tomto smyslu jasná grafika. Podstata leží jinde, a proto zůstaňme ale u hlavního disku.

Zmínil jsem už další ústup z tvrdších pozic, které tentokrát připomíná jen sem tam se vyskytující ostřejší riff, ale jinak nic. Duda zpívá měkčeji, zpěvněji, většinou bez efektů a hodně se blíží svému projevu v Lunatic Soul. Vzpomeňte na skladbu Deprived z minulého alba a roztáhněte ji do celé desky. Kapela víc než na razantní projev (ještě před dvěma lety ho bylo dost) sází na melodiku, ladnost, lehkou atmosféru a ve své podstatě až na líbivost, která minimálně pro letité fanoušky může balancovat na hraně vlezlosti. Zní to možná tvrdě, ale aktuální tvorba Riverside velké nároky na své fanoušky neklade a písničky obsažené na „Love, Fear and the Time Machine“ zvládne v podstatě každý, alespoň trochu otevřený posluchač.

To samozřejmě nic nemění na faktu, že muzikantský vklad je skvělý a čekáte-li přímou zkratku ke štěstí, budete příjemně překvapeni množstvím odboček a vedlejších cest. Sledovat hráčské výkony všech členů kapely (a to si podtrhněte, tedy všech členů kapely) je radost. Stejně tak je radost sledovat, jak nikdo nikoho nevytlačuje, nikdo se nesnaží exhibovat a kapela hraje jako celek. Zní to jako zatraceně otřepané klišé a je to zatraceně otřepané klišé, ale při poslechu Riverside lze i v tomhle slovním spojení najít cosi čerstvého. Kapela táhne za jeden provaz a jednotlivé nástrojové výstupy – kytar, baskytary, bicích a především skvělých klávesových nástrojů – jsou sice silné, ale nevyčnívají ostře a jsou citlivě podepřené ostatními členy kapely. Současní Riverside mají jako skladatelé a aranžéři ojedinělý cit pro harmonii a z ní pak vychází vše ostatní.

Řečeno stručně a jasně, „Love, Fear and the Time Machine“ je celkově velmi přístupná deska s výbornou atmosférou, deska harmonická a vyvážená, poslechová, ale zároveň nikoliv jednoduchá a jednoduše zahraná. Asi by šlo snadno sklouznout k myšlenkovým zkratkám a album zařadit k nevýraznému rockovému popíku, ale k tomu mají Riverside ještě hodně daleko.