Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Шакал (Šakal) - II

Шакал (Šakal)II

Jirka D.15.8.2025
Zdroj: WAV (16 bit, 44.1 kHz)
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Robustní forma blackmetalového žánru tematicky čerpající ze slovanské historie a tradic. Srbská formace Šakal jako zástupce výborně zvládnutého řemesla.

Ten mail, ve kterém mi došlo info o nové desce nazvané jednoduše II, začínal pozdravem Zdravím české bratry, a v ten moment mě měli. Mám rád, když se věci dějí jinak, než jak jsme zvyklí. Mám rád, když lidi dělají věci jinak, než jak se běžně dělají. Osobněji, lidštěji, jak chcete. A jsou mi k smíchu pokrytci, kteří svůj mail začínají slovy omlouvám se za nevyžádaný mail

 

Šakal jsou ze Srbska, a tak správně se píšou Шакал, což si dovolím upravit do naší transkripce stejně jako názvy skladeb. Nevím, kolik z vás dobře vládne cyrilicí a k tomu srbštinou (resp. srbochorvatštinou), ale pro mě je latinka jednodušší a mezi námi, je to slovanský jazyk a jsem přesvědčen o tom, že při poslechu sem tam nějaké slovo zachytíte bez ohledu na znalosti čehokoliv. Čímž v podstatě říkám, že deska je otextována v rodném jazyce, což mi přijde jednak sympatické a jednak docela logické, když kapela sama o sobě uvádí, že tematicky se věnuje slovanské mytologii a tradicím.

 

Šakal band

 

Čtyřčlenná sestava kapely funguje pospolu od roku 2021, tedy krátce, ale není nijak složité zjistit, že jejich společné aktivity napříč několika dalšími kapelami a projekty sahají mnohem hlouběji do minulosti. Vyplývá z toho jistá zručnost všech zúčastněných a rovněž jejich schopnost jasně formulovat svou hudební vizi v nové formaci, která je na nové desce ztělesněna šesticí skladeb úhrnné délky 39 minut. Ano, je to přesně ona akurátní porce, která vzhledem k náboji a energii jejich black metalu představuje jasné optimum.

 

Black v podání Šakal patří k hutnějším podobám žánru, v nichž kytary hrají odspodu a vyhýbají se ostřím a výškám, takže si spíš přivlastňují deathmetalový zvuk, což nahrávce dodává na razanci a mohutnosti. Současně velmi dobře zvládají dlouhé pasáže, kterým velmi jemnou a střízlivou melodikou dodávají až vypravěčský a lehce epický rozměr. Nebrzdí se, téměř nesóluje, vše podrobeno přísnému záměru směřuje až na výjimky přímočaře vpřed, čímž dostávají na frak všechny možné myšlenky o dnešních trendech, ale současně tím náramně získává posluchač – pokud se totiž při poslechu nepotřebujete kroutit jak hadice a hýčkat svoje ego, jak jste nároční, pak tenhle koncept jasného sdělení bude přesně to ONO. Šakal jsou do značné míry ortodoxní, nečekejte disharmonie, složitě utvářenou atmosféru, hostující nástroje ani elektronické stopy, jejich přístup je syrový, věrný poučce, že v jednoduchosti je síla. A krása.

 

Což si možná jen tak fantazíruju sám pro sebe, ale přesně takto na mě jejich novinka působí. Skladby jsou poměrně dlouhé, ale jejich rychlejší střední tempo uhání krajinou tak přirozeně, jak si jen posluchač může přát. Současně nevytváří žádné odbočky a neřítí se do slepých uliček, deska je od začátku do konce konzistentní ve výrazu i v prostředcích a naprosto (skutečně NAPROSTO) ignoruje věci typu intro, výraznější mezihra, zásadní zvolnění, zvířátko na konec. Už byla řeč i melodickém přístupu v kytarách v určitých pasážích, což je to úplné (a úplně dostačující) nadstavbové maximum, co album nabízí, a k vykreslení místy řekl bych až úchvatné scenérie nepotřebuje nic dalšího. Vokalista neuhne ze své hrubě havraní polohy, rytmická sekce neslevuje z rychlosti ani důrazu a neutápí se v technicky překombinovaných pasážích.

 

Black metal v podání Šakal je hutná a plnotučná forma žánru, s vypravěčským přesahem osahávající hranice post-blacku. Nehledá inovace, nehledá vlastní cestu, ale soustředí se na zodpovědné zvládnutí řemesla, což se mu daří víc než dobře. Z alba je těžko vybrat nejsilnější skladbu, ale nic nezkazíte, začnete-li songem Spaljena zemlja. Ten mám rád.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky