Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Norští blackmetaloví strýcové vylezli ze svých lesních chat a užívají si bigbítu. Letos to platí dvojnásob. Darkthrone, Coffin Storm, Khold a teď také Sarke jsou tu s novými deskami. Kapely navzájem propojené, zkušenosti bohaté, hlad po starém dobrém metalu pořád nezahnaný. Thomas Berglie alias Sarke by o tom mohl vyprávět. Akční v Tulus, vytížený v Khold a aktuální se svou vlastní kapelou. Místem, kde se spojuje norský black s art a hard rockem, ale klidně i s doomem a old school metalem obecně. Sarke sice dbají na stará pravidla, ale jejich náhled umí i progresivní, neotřelý. Nové album Endo Feight dokazuje, že se pánové tuze rádi zapletou do klidných sedmdesátkových pasáží, aby za chvíli hrozili severským chladem. Není to žádný slepenec, ale živná půda pro živný bigbít. Hudba Sarke se odráží z různých míst a naprosto přirozeně se spojuje v jeden severský kus nadhledu pro pokročilé blasfemiky.

Endo Feight je osmým albem kapely a za mě také albem, které kapele nejvíc sluší. Sarke netříští své síly, ale v klidu si hrají s náladami i styly. Občas typicky blackově rollují jako Khold nebo Tulus, ale jakmile se oprostí od hrubého spodku, je to rázem úplně jiná hudba. Hard rockové klávesy, psychedelické hledání o pět dekád zpět a taky ten doomík, abych na něj nezapomněl. A pak najednou vystřelí z lesa včelín In Total Allegiance, který vyvrátí nejeden strom. Ale i tento včelín se vrátí na své staré prkenné místo blízko chaty a nechá se zkrotit pomalými riffy a klávesami. Tahle deska není rychlá, ale podobné výstřelky se tolerují. Endo Feight je elegantní starý metal pro elegantní staré pány. A není v tom neuctivost. Sarke 2024 je pro mě Norsko v duchu starých riffů, v klidu večera i s nepříjemným vztekem na patře. Variabilní deska, kdy prakticky každá skladba nabízí něco jiného a přesto to drží při sobě.

Potom, co kapela poměrně jednoduše nakopne album rollujícím blackem Phantom Recluse, což ohlásí i přítomné trumpety, vydají se Sarke preludovat do minulosti. Skladby jako Lost a Abyssal Echoes pohladí rockové vrásky a nechají hudbu vzlétnout nad krásnou norskou krajinu. Tady už je jasné, že kapela je klidnější než dřív, že má ráda věci víc pod kontrolou a že se nebojí sáhnout do těchto míst ještě častěji. Klávesy pana Hunstada si vůbec užívám. Bohatý rejstřík a vždy ideální volba pro konkrétní skladbu. Nejsou nadimenzované, jsou v pozadí a když přijde jejich čas, nepřehání. Skladba Old Town Sinner jako by trochu navazovala na úvod alba a ukazuje jaká je pravá zemitost Sarke. V doprovodu melodických klapek a s nádechem hard rocku. Závěr alba mám ale nejraději.

I Destroyed the Cosmos - věc, která je pro mě tou nejlepší z desky. Definující současné Sarke, rozvážné a s kořeny ve starém metalu. A zase tu velký kus práce odvedou klávesy. Nocturnův chraplák se dostane ze zajetí frostovských riffů až do kosmických dálek. Sarke si chtějí podmanit nekonečno po svém a dělají to vážně dobře. Celkově pomalejší skladba se hrdě dme i vydýchává. Z jeskyně až na kraj oblohy. Potom, co se kapele splaší kladívka ve výše zmíněné In Total Allegiance, se nakonec usadí v doomovém podhoubí spolu se závěrečnou Macabre Embrace. Tady je to pravá poctivá norská záhuba. Tuze pomalé tempo, kolem jen stíny a mlhavá údolí. I skrz tohle doomové prostředí ale proudí kousek zvídavě probuzených sedmdesátek. 

Noví Sarke jsou nad věcí. Mají spadeno na více stylů a po svém je i využívají, aby utvořili jednu poctivou severskou desku. A přesně taková Endo Feight je. Nevím, jestli je to věkem, ale když se letos objevila nová alba Khold, Darkthrone a Coffin Storm, ke všem jsem našel cestu a vnímám
je hodně pozitivně. Takže ano, norští blackmetaloví strýcové vylezli ze svých lesních chat a užívají si bigbítu. A užívají si ho se vším všudy. Platí to i pro Sarke, kde je možnost sáhnout po větší rozmanitosti, dát si kousek rockové psychedelie a přitom být furt odžískovaný metalista, který se šklebí mezi stromy. Album Endo Feight je vážně dobré.