Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sasquatch - IV

SasquatchIV

David20.10.2013
Zdroj: FLAC
Posloucháno na: Yamaha CDX-480, Yamaha AX-490, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Sasquatch odmítli další vývoj a pouze spokojeně stagnují, jakkoliv jejich počínání vyznívá znovu o třídu zábavněji, nežli produkce drtivé většiny jejich souputníků.

Měřeno optikou roku 2013, jedna z nejlepších stoner rockových formací poslední doby. Velcí hráči provolávající manifest stylu v průběhu devadesátek až na pár světlých výjimek hypnotizuje víko penálu z vnitřní strany nebo bloumá napříč houštinami průměrnosti, kdežto Sasquatch hezkých pár let jednoduše valí. Co víc, na každé další desce dokázali svůj dřevní stoner obohacovat, rozvíjet, pilovat, posouvat stále dál a výš. Trojka nasadila laťku proklatě vysoko. Vlivy raných Soundgarden, Monster Magnet, keenanovské éry Corrosion of Conformity okořeněné špetkou přímočarosti Fu Manchu nebo jejich pozdějšího štěpu Nebula pánové překopali, rozhrabali, rozmíchali s vrchovatým kýblem vynikajících nápadů a přebouchali do tvaru respekt budícího panáčka s velkou tlapou.

 

O tři roky později jsou očekávání logicky velmi vysoká. Podaří se čtyřce navázat na šňůru lemovanou nenásilným progresem a sílící kvalitou, nebo Yetimu tentokrát podklouzne sněhule?

 

Popravdě, s novou plackou mám trochu problém. Geniální, vzdušné či progresivní rozhodně nejsou přívlastky, které mi vyvstávají na mysl při poslechu nových songů. Místo nich se dere do popředí sada o poznání méně emotivní a euforická. Sasquatch zůstávají stále jasně identifikovatelní hned na první dobrou, zvuk čtyřky ale namísto pokusů o hledání doposud neobjevených zákoutí pouze pokorně obtahuje šablony z dob rozskřípaného debutu. Ani snahám o kompoziční různorodost se oproti minulosti nedostává mnoho prostoru. Stejně tak hitovou údernost pánové, především v druhé polovině desky, ponechávají trestuhodně svému osudu a počínají neopatrně pokukovat do černé díry průměrnosti. Sasquatch odmítli další vývoj a pouze spokojeně stagnují, jakkoliv jejich počínání vyznívá znovu o třídu zábavněji, nežli produkce drtivé většiny jejich souputníků, čtyřka znamená citelný krok zpět. Nicméně i přese všechny výtky a lamentování se jedná o desku více než nadstandardně zábavnou a příjemně poslouchatelnou nejenom díky slušné porci kvalitních nápadů, ale i na dnešní dobu velmi citlivému přístupu ke zvukové kompresi, kterým pánové dokazují, že dynamicky znějící nahrávka dnes nemusí být jen doménou prog rockerů a vážné hudby.

 

Náskok získaný na předchozí metě byl tedy trestuhodně promarněn, místo pochvalných ód tentokrát zvedám varovný prst. Zařazení autopilota a uspokojení z dosažených pozic se rovná cestě do pekel. Sasquatch mají na víc, mnohem víc…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 20.10.13 16:06odpovědět

Sasquatch sleduju krátce, vlastně od předchozího alba a jejich muzika se mi líbí, stejně jako se mi líbí nová deska. Převratného nic, historie se nepřepisuje, ale poslouchá se bezvadně a tak to má být.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky