Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Satyricon - Satyricon & Munch

SatyriconSatyricon & Munch

Victimer17.8.2022
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Minimalističtí Satyricon. Hudba k výstavě a zároveň mentalita kapely, která se nebojí jít vlastní cestou a zkoušet jiný stupeň uměleckého sebevyjádření. Jeho provedení ovšem budí rozpaky.

Edvard Munch byl známý norský malíř a grafik, v jehož dílech se střídal symbolismus se směry, které ho v mládí ovlivnily a on sám pak otevřel cestu k expresionismu. Pitvat ovšem jeho přínos světovému umění, to je nad mé síly. Kdo je v tomto ohledu slabší, mohl by si vystačit s pouhým jedním slovem - Výkřik. Kdo nikdy v jakékoliv souvislosti nespatřil tohle dílo, je buď z cizí planety nebo žil dosud separovaný od civilizace někde v kanále. Nebo je prostě ignorant prvního stupně. Před svou smrtí odkázal Munch zbývající dílo městu Oslo a právě zde bylo v roce 1963 otevřeno Munchovo muzeum. Nové album Satyricon zkomponovali pro uměleckou výstavu ve spolupráci právě s Munchovým muzeem. A to byla výzva. Tahle výstava stále probíhá, její přesný termín byl stanoven od 29. dubna do 28. září. A jak jsme u ambiciózních Satyricon zvyklí, nechápejme jejich novinku pouze jako doprovod k expozici, ale jako spojení dvou světů, které se na jednu hodinu ocitly na jedné vlně. Ostatně jak říká sám Satyr: „v hudebním díle Satyricon & Munch najdete mou hudební odpověď na emoce, které ve mně díla Edvarda Muncha vzbudila při práci na výstavě umění. Dalo by se tedy říci, že vydání alba není jen důsledkem pořádání výstavy, ale také odrazem mého studia života a filozofie Edvarda Muncha o tvorbě umění – a mé touhy prosadit se jako umělec".

 

Satyricon se stejně jako jejich krajan vydali vlastní cestou experimentů a vzrušení, které upřednostnili před technikou provedení. Je důležité si říci, že kapela rezignovala na své typické metalové vyznění, to připomíná jen v jedné z rovin alba Satyricon & Munch. Satyr a Frost na novém albu experimentují se zvukem a snaží se navodit patřičný stav skrze minimalismus sebe sama. Typické prvky jsou staženy do roviny náznaků, do bodu, kdy vytvoří atmosféru a je jen na nás, kam se z něj v přítomnosti kapely dokážeme přesunout. V tomto smyslu se bavíme především o kytaře. Ta je klasicky satyriconská, ale nedominuje, je esencí. Kdybychom novinku měli identifikovat čistě skrz styly, najdeme na ní směs ambientu, neoklasiky a blackmetalového spiritu, kdy hudba není postavena na agresivitě, ale dbá na podstatu. Ačkoliv právě tohle Satyricon v rámci novinky neradi - nálepkovat ji, po různu titulovat. Jsou to zkrátka oni, jen by chtěli, abychom vnímali polohu, kterou se na albu prezentují a ne tu omáčku okolo. Pochopitelné, ale v rámci recenze budeme muset přistoupit i na tu omáčku.
 
 
Munch opravdu nemůžeme nazývat black metalem, ale ten je zároveň jeho součástí, diabolickým napojením na další experimenty. Tahle nahrávka v sobě má cosi zlého, tajemného. Něco, co nás má pobídnout k tomu být zvědavý, odvážný. Což jsou vlastnosti, které v sobě nese i samo album. I takto minimalističtí Satyricon rozehrají na desce zajímavé a v jistém aspektu divočejší momenty. Spojení orchestrace a metalových nástrojů v jejich podání nabízí několik opravdu slušných míst, kdy se Munch skutečně rozproudí. Naopak velmi nezáživně zní škála analogových syntezátorů, další typický zvuk z mozaiky nového alba. Skutečná melodie v jejich podání zazní jen velmi ojediněle, většinou fungují jen jako můstek k další pasáži, což je z mého pohledu škoda. V tomto směru bych si přál album o hodně bohatší. I proto, že Satyricon & Munch v sobě probouzí hned několik opravdu slušných melodických návazností, které se někdy rozvinou a jindy zase zůstanou nevyužity. Což je kámen úrazu celého počinu. Satyricon ve svých experimentech se zvukem až přílliš často ustrnou v jakési křečovité figuře, kdy zní vyloženě nahodile a velmi rozpačitě. Což je v některých zajímavě vystavěných momentech vyloženě k nasrání. Chybí mi i vokál, album je čistě instrumentální. Nedá se říct, že bych ho vyžadoval, ale možná by albu pomohl, osvěžil jej.


Na novince byla využita široká paleta nástrojů. Od kytar, basy a bicích, přes klávesy, theremin, violoncello, violu, až po klarinet, housle nebo třeba křídlovku. Celé dílo je o navození atmosféry a spojení experimentů se znaky klasických Satyricon. Jinak opakuji, že je to deska postavená na soundu stáhnutého na minimum (což je nejzásadnější zejména pro bicí). Až v něm je třeba hledat kreativitu a snahu představit umění kapely z jiného úhlu pohledu. I když album reprezentuje minimalistický přístup, neřekl bych, že má strojový, neživý charakter. Klávesy zní sice většinou hodně retrospektivně, ale tahle nahrávka se snaží rozvinout svůj příběh, než aby zůstala viset kdesi na benzínce německé autobahn. Problém alba nejsou jeho emoce a atmosféra, ale pokulhávající provedení. Jednou nohou se ocitáme ve fascinujícím světě představ a zvukových dramatů, aby tyhle po čase někdy až drasticky vyšuměly do prázdna. Ambice jsou jedna věc, ta druhá umělecký smysl je naplnit. Což se daří tak napůl. Takto zní Munch až moc často nezáživně, jalově, někdy i prázdně.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/satyricon%2022.jpg

 

A protože je to bezmála hodinová záležitost o jediné ryze instrumentální skladbě, vzhledem k celkové kvalitě je složité nechat album znít celou dobu, aniž by se člověk nezačal nudit. Pozornost je těžké udržet zejména v druhé polovině skladby, kde se sice stále ukáží fragmenty, které desku dělají atraktivní, ale zároveň se odhalí části, které celou konstrukci drží jen velmi chabě. A to je samozřejmě špatně. Pohled Satyricon na Munche není sám o sobě tak silný materiál, potencionálně ojedinělý, aby probouzel zájem o něco neobvyklého. Umí navodit patřičnou atmosféru, naklonit si posluchače (pokud je otevřený) na svoji stranu, ale pro celou hrací dobu to neplatí. Místy kapela opravdu zní, jako by jen plnila prostor dalším motivem, bez špetky vkusu a opodstatnění. Satyricon se už léta umělecky pohybují na neviditelné hraně i co se týká jejich metalové tváře. Nedělá jim problém znít laciněji, cíleně a provokativně. Pojetím novinky se tento "nešvar" jen prohlubuje. Zcela upřímně, někdy je to umělecké ztvárnění kapely až křiklavě toporné, nerozhodné.

 

Nové album Satyricon & Munch vidím jako průměrné představení experimentující kapely. Jako ne zcela naplněný ambiciózní projekt, který je daleko od prožitku něčeho neobyčejného. Takto se s deskou zaměřuji jen na její části, jako celek mi přijde poměrně fádní, povrchní. Takže i když duo zcela po právu upřednostnilo vyvolání určitých pocitů před technikou, tak právě na techniku tak trochu tahle deska umírá. Dalším otazníkem zůstává, jak k celému projektu přistupovat. Vypadá to, že kapela vnímá album jako regulérní součást své diskografie, k čemuž se osobně stavím trochu zdrženlivě. Co bude dál ukáže budoucnost.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Póvl / 11.9.19 14:14

Já se nadchl a zůstal tak. Zvuk je přesně takový, jaký nahrávka potřebuje.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Lomikar / 17.8.22 15:15odpovědět

Ale ale ale, takhle se mluví o nejlepším albu Satyricon? Je pravda, že to zní jakoby norští kunsthistorici nebyli schopní sehnat číslo na Furii a vzhledem k tomu, že ve skladbě jsou úplně normální předěly ticha mezi různými motivy, tak vnímám to celé uzavření do jedné stopy trochu pozérsky. Jako atmosférická ambientní nahrávka to ale slouží výtečně a skvěle se při tom bude hrát Dračák.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky