Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Satyricon - The Age of Nero

SatyriconThe Age of Nero

Sarapis30.9.2009
Zdroj: mp3
Posloucháno na: mp3 player Philips, PC + bedny
VERDIKT: Ano, i v jednoduchosti je síla a Satyricon tuto známou premisu úspěšně převádějí do praxe. Nemám co bych víc dodal, má kůže je chladná…

Už je to vlastně rok, co mají norští kovotepci Satyricon venku album „The Age of Nero“. Nabízí se tedy otázka, jestli má smysl ještě psát recenzi, když jich je všude po internetu i v tištěným médiích habaděj. Odpověď nechám na vás, já si tento článek jaksi nemůžu odpustit. Koneckonců nikdo z redakce se k albu na našich stránkách ještě nevyjádřil.

Předně musím říct, že k hudbě této kapely mám trochu nevděčný vztah. Ač už jsem se mnohokrát měl k podrobnějšímu poslechu studiové tvorby Satyricon, dodnes mám naposlouchané (a oblíbené) jen album „Volcano“ z roku 2002, jinak je to z mé strany dosti chabé. I vysoce ceněná deska „Now, Diabolical“ (2006) mi (snad kvůli všeobecnému nadšení a přílišnému humbuku) proklouzla mezi prsty, ale tentokrát jsem si řekl dost! Singl „Black Crow on a Tombstone“ mě dokopal k tomu, abych se na poslední desku Satyricon podíval pěkně zblízka. Sice mě to opět trvalo víc než půl roku, než jsem se konečně rozhoupal, ale vzhledem k mému vztahu k této kapele je to ještě docela úspěch.

Song „Black Crow on a Tombstone“ mě chytl hned napoprvé a prakticky totéž se dá říct o celém albu. Často to bývá tak, že nadšení z prvního poslechu postupně opadá a album nakonec skončí jako nepravidelný společník „jen aby se neřeklo“, ale v případě „The Age of Nero“ to tak určitě není. Hudební výraz jednoduchosti a údernosti, k němuž Satyricon došli během několika let velkými kroky od atmo-blacku, má mnoho svých předností a nenápadných rafinovaných prvků, které z něj dělají trvanlivou záležitost. Na to, abych zjistil, že kapela se od předešlého alba daleko neposunula, mi stačil jen zběžný poslech „Now, Diabolical“, ale protože jsem na tom s její diskografií tak jak jsem, je mě to celkem jedno. Prvořadá je kvalita a ta je na tomto albu ve vysokých hodnotách. A to se můžeme bavit o kvalitě produkce, instrumentální prezentace i hudebního materiálu, s nímž Satyricon pracují.


Každá skladba je představením muzikantských zkušeností a skladatelského zrání, které nikdo nenajde jen tak povalovat se na cestě. Kytarové riffy jsou sice jednoduché (místy i docela primitivní), ale výsledek zní plně a šťavnatě a nic mu nechybí. Aranže skladeb jsou nenápadné, ale na jejich funkci to nemá vliv (na vliv rostlináře už vůbec). Příkladem může být decentní klávesová výplň v „titulním“ riffu „My Skin is Cold“, využití dechových nástrojů v „Den Siste“ nebo harmonické zdvojení kytar v „The Sign Of The Trident“. Na desce je toho samozřejmě daleko více, na druhou stranu album nestojí pouze na aranžích. Kapela předkládá poutavé melodie a rytmicky zajímavé riffy, které realizované v masivním hutném zvuku, razantní rytmikou a nekompromisním Satyrovým štěkotem nabývají všech atributů důležitých pro získání potřebného živočišného tahu na bránu.

Jednoduchý neznamená nutně prostý a nudný a Satyricon se daří na tomto tenkém ledě pohybovat bez potíží. Z poslechu mám dokonce pocit, že jim tato poloha naprosto vyhovuje a nejraději by v tomto stádiu zůstali co nejdéle. Jenže to by se jim mohlo časem vymstít, což ostatně kontroverzní ohlasy na „The Age of Nero“ potvrzují. Na stylovou fixaci asi nejsou fanoušci kapely zvědaví, mně osobně to však příliš nevadí. Pokud budou Satyricon přicházet se stejně silnými alby jako je „The Age of Nero“, o moji přízeň určitě nepříjdou (no, přízeň…).


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky