Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sculptured - The Liminal Phase

SculpturedThe Liminal Phase

Victimer15.9.2021
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Sculptured jsou po dlouhých třinácti letech zpět. Pokorní, zamyšlení a jako ideální společníci ke krátké podzimní procházce.

Okolo americké party Sculptured jsem se vždy nějakým způsobem motal, aniž bych k ní zásadně tíhnul. Může za to přelom devadesátek a nového milénia, kdy jsem se často hrabal v katalogu Epidemie Records a sem tam si něco objednal. Třeba Agalloch. A vůbec jsem se tehdy velmi podrobně zajímal o věci z labelu The End Records. Svá alba zde vydávali Ulver, Winds nebo Green Carnation a tomu zkrátka nešlo odolat. Ostatně zrovna k Agalloch mají Sculptured velmi blízko. Stylově si sice obě kapely hrají (hráli) na svém písečku, ale podobnosti se najdou a určitě v tom hraje roli jak pochmurné podnebí oregonského Portlandu, tak i personální provázanost. Pánové Don Andersson a Jason William Walton zažili v Agalloch ty nejlepší časy a jsou také podepsáni (téměř) pod kompletní diskografií Sculptured. Ta celkově čítá pouhé čtyři zářezy a v posledních letech můžeme považovat novou desku Sculptured vyloženě za svátek. No a pak jsem zmínil Winds a hádejte, kdo v Sculptured hraje dlouhá léta na klávesy? Ano, je to on, mistr Andy.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/sculptured%202021.jpg


Když se vrátím na samý začátek a spojím si debut The Spear of the Lily Is Aureoled s novinkou, dojdu ke shodě v jedné důležité věci. Sculptured se nikdy nenaparovali a okázalost jim byla cizí. Odjakživa patří mezi progresivně metalové kapely, které se prezentují skromnějším výrazem. A patřičně dřevním. I když takové album Embodiment je místy docela slušná matika s kouzelným košíkem plným avantgardy. Člověk se u toho lehce opotí, ale pořád je to hra na vlastním hřišti. Celkově je hudba Sculptured sice neobvyklá nebo posluchačsky náročnější, ale také výrazově usedlá, manévrující na úzkém prostoru. Nač se natřásat jako páv, když stačí být elegán se srovnanou hlavou. Na začátku své éry kapela tíhla k melodickému death metalu, kterému po svém dodávala méně tradiční ingredience. Sculptured ovšem nikdy neplatili za skutečné surovce. I ve svém nejhrubším období byli víc za melodiky a vypravěče, nebo aspoň experimentální záhadology, než za primitivní řezníky. A tohle si sebou nesou po celou dobu. Na aktuálním albu zcela upustili od extrémních vokálů, rozpustili je v melancholii a podzimním listí a s klidem sobě vlastním vsadili na lidskost. Když už pár týdnů poslouchám nové album The Liminal Phase, stejně pořád tajně vzpomínám na staré desky Winds a Agalloch, v jistých chvilkách možná i na Katatonii. Ty paralely tam jsou...


Sculptured současnosti zní velmi příjemně, až dobrácky, a přitom se jim pořád nedá upřít velká dávka uvědomění a chytrého náhledu na rockovou muziku. Jen je už dost protichůdných myšlenek a složitějších struktur, novinka představuje kapelu přímočarou a nahou ve své podstatě. Zapomeňme na kličky, murmur nebo hlad po živočišné náladě. The Liminal Phase ukazuje nové Sculptured jako vyklidněné a srovnané duše, které neprahnou po tom počítat stehy na zdech vlastního studia, ale posílají nás na procházku ven. Pravděpodobně bude pršet a úplně dobře po těle nám nebude, ale jinak to bude pěkně strávený čas. The Liminal Phase beru vyloženě jako nekomplikované album.


Zásadní změnou je vokál. Sculptured nechali ležet ladem jeho hrubost, a tak na novince zazní jen čisté zpěvy. Ten hlavní patří norskému muzikantovi M. Sjølimu, který se na novince podílí jako hlavní vokalista vůbec poprvé. Pak jsou tu sbory, podobně skromné a nijak podbízivé jako sama hudební stránka kapely. Ani cello, které uslyšíme v úvodu desky, v sobě nemá ten neoklasický patos, ale jenom pěkně rozčísne skladbu jako takovou a nechá přes smyčce navázat další korálek. Album se tváří nenápadně, velmi zdvořile, ani mouše by neublížilo. Má však v sobě taky kus odvahy, jemnocitných úvah a melodických vychytávek, ke kterým se skláním s patřičným respektem.

 


Povrchní příjem může mít na svědomí nevýrazně tlumené drhnutí někde na pomezí rocku a metalu a občas trochu divně využitý vokál. Budiž. Já se však dostal pod povrch a tam se ona nevýraznost mění v muzikantskou skromnost a chytrou zemitost. Je zbytečné složitě namáhat ramena, když stačí natáhnout dlaň. Třetí skladba State Of Exteption otevře bolavou dušičku shoegaze ranku, to zabarvení do melancholie podzimního postávání v parku je tak věrné, že i když časem zmizí v tradičním novém povídání Sculptured, pocitově tady zůstane. Závěrečná věcička Only Shame Can Save Us je v kostce to nejvíc melodické, příjemné a epické, co se momentálně v Sculptured skrývá. Takové rozkvetlé shrnutí celé desky. Vrátili se, aby dokázali, že umí být i křehcí a přímočaří bigbítoví mystici. Bez různých serepetiček, dimenzí a velkých atmosfér. Pěkně napřímo a od podlahy.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky