Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Secret Sphere - Heart & Anger

Secret SphereHeart & Anger

Michal Z29.4.2009
Zdroj: mp3
VERDIKT: Secret Sphere = power metal made In Italy se všemi typickými přívlastky. S originalitou jsou bohužel na štíru, vše zachraňuje podání, nasazení a smysl pro melodii. Klasické italské bombastické power melody album!

Tak kohopak nám to přinesly opožděně vlny power metalu tentokráte? Pravda, lovil jsem v teplých vodách prosluněné Itálie, nemohlo to tudíž dopadnout jinak, dovolil jsem si vytáhnout plnokrevníka tamní speed melody power fantasy flotily. Myslím, že mnoho lidí, kteří tuhle odnož nemusejí a zvláště ne v italském znění, odchází a dále nečtou. V pořádku. Ti co zbyli, dostanou svěží přímočarou sklenici lehkého nasyceného italského stolního vína, kterého lze vypít kýble. Ale ta rána! Po hudbě Secret Sphere ze čtvrtého albaHeart & Angerse kocovina nedostaví. Druhý den v hlavě stále zní melodie a nálady výživného poslechu a máte chuť jít do něj znova.

 

Secret Sphere jsou klasickými představiteli italské power melody speed scény, která světu dala např. Rhapsody - jejich vliv se táhne celým albem, ale začlenění tak jednoduché zase nebude. Hudebníci jsou velmi nadaní a v komponování tak silní, že skutečné melody fanoušky tohle více jak hodinové album nudit nebude. Pánové velmi vkusně balancují na hranách a od ubohého plagiátu je dělí dostatečná rezerva. Tu se mírně otírají o fantasy nebo symfoniku, ale zavčas seskočí hrobníkovi dobrého vkusu z lopaty. Velké plus Secret Sphere mají za to, že stále netlačí na rychlostní pedál, ale dokáží decentně a vkusně zvolnit do středního tempa a nesklouznout do marastu ohraných balad („Set Me Free“). Stavba alba je velmi povedená a logická, kdy tryskověci střídají vylehčenější střednětempé songy. Je zde možné vytáhnout i další odvolávky pro přiblížení hudby Secret Sphere. Mají velké sklony k raným power velikánům Fates Warning, nebo ke krajanům Vision Divine. Další vlivy míří k raným Helloween, Blind Guardian, plus spousta asociací na Edguy a Avantasii, především u konce alba. Přesto se stále nemůžeme bavit o copy práci.

 

Kapitolou samou pro sebe je výkon zpěváka Roberta Messina. Vládne bohorovnou jistotou ve všech polohách a nemá potřebu se vkrádat do něčího projevu. Práce s výrazovými barvami, frázováním, výšky, vše jak se patří pro danou power odnož. V každé skladbě je Roberta plno. A nejen jeho, strun mistři nešetřili a častokráte nás vezmou za ruce a za rohem od hlavního ruchu skladeb nám ukazují své hbité sólování. Bohaté klávesy jsou snad již samozřejmostí pro Italy. Samotná kapela udělala oproti předchůdci (Scent Of Human Desire) pokrok o pár délek kupředu, ale stále to na únik před velkým pelotonem nestačí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky