Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Seims - 3+3.1

Seims3+3.1

Jirka D.9.6.2020
Zdroj: CD v 6-panelovém digipaku (#BRR135 + AAC128) // promo od agentury Creative Eclipse PR
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / BOWERS & WILKINS 705 S1
VERDIKT: Klikatý průstřel rockovými žánry, který je jak jízda na horské dráze. Na konci jste sice nadšeni, že jste to dali, ale v skrytu duše jste rádi, že to máte za sebou.

Setkat se u nás s australským vydavatelstvím Bird’s Robe Records není žádná velká nesnáz a když namátkou uvedu jména jako 65daysofstatic, We Lost The Sea, Tangled Thoughts of Leaving nebo Sleepmakeswaves, asi budete hned doma. Jedná se o takovou přibližnou obdobu evropského labelu Dunk!Records na druhém konci zeměkoule a když mi ve schránce přistála deska s podivným názvem 3+3.1, vlastně jsem se na její poslech docela těšil. Bez ohledu na to, že její obal mi přijde jak nepovedená vlajka nějaké africké země a že až časem jsem rozklíčoval, že všechny ty proužky a barvy v sobě ukrývají hlubokou souhru s celkovým konceptem nahrávky. (Vlastně jde jen o to, že sklady se jmenují Cyan, Magenta, Yellow a tak dále, takže proto ty barvy.)

 

Jestli v tom nevidíte mnoho nápaditosti a tvůrčí invence, tak název desky vás sklíčí ještě o něco víc, protože pokud jsem správně pochopil všechny informace, tak v roce 2017 vyšlo třetí album Seims nazvané prostě 3, a v roce 2019 pak EP s názvem 3.1. Mimochodem první album se jmenovalo Seims a druhé zase II. Prostě když nápady, tak od podlahy. Současná nahrávka pak představuje spojení poslední velké desky a posledního EP, proto ten název, ale i když by to mohlo představovat pouze sjednocení obojího materiálu na jeden disk, podle poznámek na digipaku proběhlo i nějaké dodatečné nahrávání a nový materiál tak doznal nějakých změn. Tedy asi, zkoumat to nechci a vlastně je mi to jedno.

 

Seims band

 

Zařadit Seims žánrově do čistého post-rocku by bylo docela krátkozraké a ke cti kapely (resp. projektu s velkou řádkou hostů) je realita mnohem pestřejší. Simeon Bartholomew je podle všeho hlava otevřená a experimentům nakloněná, takže hned první skladba kromě naprosto udušeného zvuku a přebujelé baskytary zaujme barvitou paletou přístupů a aranží. V některých ohledech to sice zní až nebezpečně podobně GY!BE, ale bez ohledu na to je zapojení dechové a smyčcové sekce podnětné. K tomu si přidejte slušnou hru se syntezátory a počáteční noise rockový nádech, a budete mít alespoň přibližnou představu o tom, co album nabízí. Úvodní song od plného nadšení dělí snad kromě místy hodně bláznivých postupů jen naprosto zahlcený a nepřehledný zvuk, pod jehož příkrovem vám mnohdy bude docela dusno.

 

Značně experimentální naturel si album podrží celou následnou stopáž (celkově kolem 46 minut) a je to jeho výhoda i slabina zároveň. Výhoda v tom, že ukazuje tvůrce dostatečně invenčního a odvážného, slabina pak v tom, že ne všechny nápady měly potenciál k tomu dostat se na desku. Hranice mezi zajímavou (především) aranžérskou ekvilibristikou a samoúčelným blbnutím je místy hodně tenká a třeba v třetím songu Yellow je několikrát trestuhodně překročena. Především pak ojedinělé vokální pasáže (album je většinou zcela instrumentální) nahrávce propůjčují nádech spontánního záznamu ze zkušebny, kterým je hanba rušit dělný lid.

 

Z tohoto pohledu bude deska 3+3.1 šmakovat spíš intelektuálně založeným hledačům, kteří podivnosti jakéhokoliv druhu nekriticky staví nad všední produkci pro masy. Proč ne. Tvůrcům rozhodně nelze upřít experimentálního ducha a snahu uchopit hozenou rukavici netradičním způsobem. Vyvozovat z toho ale pouze nadšení by bylo lhaním si do vlastní kapsy, protože album kromě umělecky hodnotných momentů sklouzává i k samoúčelné exhibici a někde tam začíná rušit. Naopak civilnější místa dokáží zaujmout, čehož příkladem může být čtvrtá skladba Imperfect Black povýšená o regulérní zpěv (asi) hostující Louise Nuttig. Podobně dobré dojmy dokáže vykouzlit i fešná hra se syntezátory, které mnohdy jedou v tanečním rytmu a umí dění na desce skvěle nakopnout (zkuste třeba Absolute Black, byť i tato skladba se v závěru až nebezpečně podobá věcem od GY!BE).

 

 

Celkově ale u mě nepřevládá jakákoliv forma nadšení, které vždycky už v zárodku usměrňuje pocit, že poslouchám jakéhosi kočkopsa, který zkouší všechno a nakonec si nevybere nic. Barometr emocí tak lítá nahoru a dolů a poslech je trochu jak jízda na horské dráze. Na konci jste sice nadšeni, že jste to dali, ale v skrytu duše jste rádi, že to máte za sebou.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky