Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sekhmet - Words Of The Master (Proverbs Of Hell)

SekhmetWords Of The Master (Proverbs Of Hell)

Bhut16.10.2013
Zdroj: CD (#WWP023)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Nahrávka znamenající posun. Nahrávka znamenající nový směr a snad i experiment. Nahrávka, která funguje a již při prvním kontaktu si omotává posluchače kolem prstu. Nahrávka zasluhující uznání. Nahrávka Words Of The Master (Proverbs Of Hell) od Sekhmet.

Vynechejme egyptskou mytologii jména bohyně Sekhmet a hleďme do jejich současných dní, kdy je ztvárněna existencí kapely. Black metalové pulty nyní zdobí jejich poslední počin Words Of The Master (Proverbs Of Hell). Album možná zlomové…

 

Proč zlomové? Protože Sekhmet na něm ukazují zcela jiné škleby, než které předvedli třebas na Okularis Infernum. Jsou uvolněnější, melodičtější, ale stále silní a likvidující. Aktuální album dýchá jiným životem. Je to život mstivé šelmy z obalu, kterážto je zběsilým ztvárněním Sekhmet samotné. Je to život mající řád a smysl a přece se oddává svým živočišným pudům. Neodříká svůj chtíč, ale noblesně jej koriguje. Dnešní podoba hudby Sekhmet je nadnesená, ve smyslu nad věcí. Je dospělá, řemeslná a má jasné cíle, které zasahuje s milimetrovou přesností. Neodbývá kolemjdoucí, nýbrž konfrontované postavy zaujme svým leskem a šarmem. Jste-li vnímaví čtenáři černých kronik psaných uhlem, vězte, že řádky této paměti budou sytým materiálem. Jste-li však náročnější, i tentokrát vám bude vyhověno rozličnými pasážemi s konstrukcí složitější, než je „běžná“ black metalová písnička. Příkladem budiž čtvrtá věc Guide Is Found, či předposlední Proverbs Of Hell. Už nebudu dlouho otálet, jelikož mne svrbí prsty a rovnou napíšu, že toto album je jedním z těch lepších, které se nám letos v ČR urodily.

 

Vskutku zdařilý energický black metal, doprovází odlehčenější momenty, kterými jsou například čisté vokály, nebo táhlá sóla. Jednoduše řečeno – nový pohled na svou tvorbu. Nový proto, jelikož v historii kapely podobné konání nalezneme nelehko. Ale tentokrát tu nechci srovnávat pravěk se starověkem, natož pak současnem. Dnes se nám dopřála masitá porce od poctivých kuchařů, kteří svůj produkt nešidí a utvářejí jej s láskou. Nepochybně se nechali inspirovat zkušenějšími a věhlasnějšími mistry díla, ale svůj erb do výsledného počinu tisknou s patřičnou osobitostí. Chcete-li další příklad, tak ve skladbě All Sall Bear Witness II. se objevuje pasáž, která je jak vystřižená z období alba Belus (a jemu podobných) legendy Burzum. Však se pánové netají čerpáním a nasáváním podnětů, protože poslední skladbu zvolili jako sveřepou coververzi aktuálního směřování Darkthrone – skladbu I Am The Grave Of The 80’s. Povedla se? Samozřejmě, že se povedla. Celá deska se náramně poslouchá a oplývá příjemným zvukem a v neposlední řadě ji halí i přívětivý obal. Jsem spokojený a s chutí se oddávám rituálu vzývající tajemnou Sekhmet v její nejživočišnější podobě.

 

Snad bych mohl alespoň závěrem vytáhnout kontury nějakého negativa. Upřímně přiznávám, že se mi nechce, protože ta deska je silná, je na ní vidět a především slyšet kus poctivé práce a neměla by být ignorována. Je to prosté a netřeba v hudbě hledat úskalí. Nahrávka možná odžene stoupence ortodoxnějšího období kapely, zejména počátků (Pomsta pekelných legií), ale věřím, že adekvátně přiláká i nové hlavy, které se budou s chutí třepat do jejího rytmu. Je to vývoj, který není násilný, nýbrž smyslně přirozený. Z vlastní zkušenosti mohu i potvrdit, že živě skladby fungují neméně skvěle. Proč tedy hledat pošramocená místa a jizvy, které nahrávka nosí? Kdo chce, ať tápe, těm druhým bude odměněnou náležitá porce různorodého black metalu. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Slavius / 1.11.13 22:01odpovědět

Vyslo na vinyle! Must Have! :D

Jirka D. / 16.10.13 8:02odpovědět

No mě vyloženě pobavila ta příšera s podprsenkou na obálce, hezké :)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky