Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Shannon Wright - Reservoir Of Love

Shannon WrightReservoir Of Love

Symptom31.7.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Adam Audio A7V / Beyerdynamic DT 770 PRO
VERDIKT: Shannon Wright je poměrně vzácná krevní skupina inspirativních hudebnic s konstantními výkony a uvěřitelnou originalitou.

Shannon Wright je moje dlouhodobá srdeční záležitost, její hudba se mnou rezonuje jako málokterá jiná a každá nová deska je jasné must have asi jako když se na pultech knihkupců objeví další Haruki Murakami. Protože žijeme v době, kdy kapela vlastně nemusí vůbec existovat, aby byla slavná a generovala zisk a kdy interpret je více marketingový produkt než umělec s jedinečným pohledem na svět, stávají se podobné nahrávky o to cennější. Jsou za nimi skuteční lidé s emocemi a nadáním, a tak to má být.

Pokud jde o letošní novinku Reservoir Of Love, je povedená i když mezi nejostřejší tužky v penále zřejmě nepatří, ale to ukáže až čas jaké obsahy v nahrávce ještě dozrají. Osmero skladeb drží pohromadě vším, co definuje typický zvuk nahrávek Shannon Wright – neurvalá kytara s nakřáplým zvukem, klavír, Wurlitzer a zastřený hlas. Tento základní recept se vždy projeví až podle dávkování jednotlivých ingrediencí. Místo dřívější drzé syrovosti je tu umírněnost, občas i zející prázdný prostor mezi notami; tady by minimalismu prospělo se umenšit ve prospěch větší košatosti kompozice.

V poslední skladbě Something Borrowed trochu ruší nedbalý gating vokálu, který snadno identifikujete podle zvýšené míry šumu (především ve sluchátkách). Bylo by lepší zachovat konstantní míru jako v minimalistické čtyřce Countless Days a nerušit poslech náhlými explozemi statického šumu. Pár záchvěvů se dá slyšet i ve dvojce The Hits. Smyčce tu a tam berou energii bubnům (těm by za mě menší přídavek váhy na kopáku a virblu prospěl), klavír má na středech trochu moc projasněný zvuk, ale stran těchto drobností to hraje dobře. Zpěv je opět fascinující a platí za další nástroj v sestavě.

Tvůrčí duo Shannon Wright a Kevin Ratterman, který se postaral o bicí a smyčce, málo tlačí na pilu a nejspíš v tom bude záměr. Album se koncentruje spíše na mírnější instrumentaci a bylo by neuvážené nabourat flow a nechat něco příliš trčet. Jelikož je Kevin zkušený bubeník a zvukař, který je navíc podepsán pod živákem One Less Heartless To Fear (2010) od Shipping News, nelze ho podezírat z nedostatečného porozumění žánru. Dvojka The Hits svým prostorným zvukem příjemně brnká na strunu nostalgické pohody. Klimax šestky Mountains funguje jako živá voda pro každého citlivějšího posluchače.

V duchu principu, že každá otázka v sobě implikuje odpověď, by se dalo říct, že i každá další hudební výpověď Shannon Wright automaticky obsahuje kvalitu ať už v jakékoli formě. Zpočátku jsem trochu tápal a vzpomínal na oblíbené kusy, o kterých se mi v noci zdává ve 4K rozlišení. Později po mnoha posleších se mi to rozleželo, začalo to celé dávat smysl a jak se říká: „Když ji miluješ, není co řešit...“

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky