Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Shipping News - Flies The Fields

Shipping NewsFlies The Fields

Symptom28.7.2013
Zdroj: vinyl 12" LP (černý)
Posloucháno na: Pro-Ject Debut III/Phono USB / Creative GigaWorks T40 / Koss UR40
VERDIKT: Může se stát, že vám tahle deska na první poslech řekne tolik, co pohled na vlastní odraz v kávové lžičce. Krása Flies The Fields je však plíživá a k některým začne promlouvat až s chutí porozumět.

Že mám novou oblíbenou kapelu, jsem pochopil díky albu One Less Heartless To Fear. Na živo nahraná a dech beroucí řadovka (bohužel navěky poslední) ze mě vyždímala poslední zbytky zájmu o obehrané stálice. O pár poslechů později mě starší Flies The Fields donutilo přehodnotit své představy o pravděpodobnosti.


Všech osm skladeb totiž zní hodně nepravděpodobně. Kapela staví na popření klasického pojetí melodie a struktura, kterou se k ní dostává, by teoretikům mohla dělat starosti. V ploše necelých pětačtyřiceti minut se táhnou výrazně disharmonické kytary, které svou nelibozvučností vyvolávají přesně to, co by se neřeklo – stanou se líbivými.

Největší novum pro mě byl Jasonův hlas. Způsob, jakým s ním pracuje – ledabylé odříkávání až pokřikování textů – působí dojmem, že „zpívat“ může opravdu každý, ale ruku na srdce, nemůže. Hudební svět o hodně přišel, když tento louisvilleský rodák ve věku 40 let podlehl rakovině.


„Where is my blood? It’s running out... It’s going faster, then it should...“


Tmel, který album drží pohromadě, jsou bicí. Nepřehánějí, sázejí spíše na drobnokresbu, a když se to hodí, pomohou vyznít kytarám k tomu, co bych označil za nářez. Nemluvím o metalové brutalitě, pozor. Paličky si často jen tak pohrávají s klidnou shuffle notou a udeří-li naplno, není co měnit.

Um, s jakým Shipping News spojují nespojitelné, je záviděníhodný. Je to především cit pro detail, co dělá tuhle desku věčnou. Při pitvání skladeb na jednotlivé součástky přemýšlím, odkud se to všechno bere, když na tom nic není? Teprve z kontextu vysvítá, že hudba Shipping News je strategická, bez vycpávek a vyniká účastí všech.


„Can you give me an answer? Can you? Can you?“


Z alobalové potvory na přední obálce přímo čiší vyšinutí, které vře ve všech skladbách. Na povrch se dostává hned v úvodní Axons And Dendrites, a jestli můžeme v souvislosti se Shipping News mluvit o hitovkách, tak tahle rytmická pecka splňuje všechna kritéria. Na co nedosáhla vlažná instrumentální Louven, toho má plnou náruč úderná (Morays Or) Demon. Možná, že jak místy ubývá odehraných not, ztrácí album glanc, ale stejně si při The Human Face s kapelou zanotuji: „We are the generation...“. Rockové základy alba slyšíme i z předposlední Untitled w/ Drums, vybavené podmanivou kytarou a ženským vokálem.

 


Vyloženě omamná je poslední skladba Paper Lanterns (Zero Return), kde kapela předvádí, jak pracovat s minimalismem a s definitivní platností potvrzuje, že méně je více. Za zpětnou vazbu ani drhnutí trsátkem o strunu si prvenství nepřipíší, souhlasím, jenže nezní to skvěle? Houstnoucí atmosféra kolem hutného basového riffu jasně varuje, že z tohohle mraku zaprší! Skladba perfektně vygraduje v polovině délky, stylem fortissimo piano sklouzne k repetici úvodního neurotického motivu a končí v agónii disonantního kvílení kytary. Ráj to na poslech!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky