Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sinister - The Post-Apocalyptic Servant

SinisterThe Post-Apocalyptic Servant

Sorgh24.7.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Stokrát použité postupy, rytmy a nepříčetné grimasy se bez skrupulí rozemlely na padrť, aby se z nich následně recyklovalo album nové, minulé, přítomné i budoucí zároveň.

Asi jen pro srdcaře bude mít význam neututlatelný fakt, že Sinister si na toto léto připravili další řadovou kolekci surových praktik. Holandská mašina neztrácí dech a dodržuje dvouletý odstup mezi vražednými metodami, ze kterých na slabé kusy padají mdloby. Ti, co mají kousek řezníka v těle, se jen culí a užívají si novou dávku. Nemusí moc přemýšlet, hlavní je, že zdroj nevyschnul a pravidelně nabízí další koblihy. Jsou to znova dva roky od předchozí placky a ta letošní už nese pořadové číslo deset. Hurá, malé jubileum! Bude co slavit nebo ni?

 

Kdo chce držet prst na tepu doby nebo se aspoň držet na dohled čela pelotonu, ať už dál nečte. Sinister si seřídili hodinky tím stylem, že jim vykuchali baterky a stvořili tak časové nepásmo, kde se všechno točí v kruhu a ohnutý krk kytary hltavě požírá své vlastní tělo. Stokrát použité postupy, rytmy a nepříčetné grimasy se bez skrupulí rozemlely na padrť, aby se z nich následně recyklovalo album nové, minulé, přítomné i budoucí zároveň.  Kapela se nehodlá měnit, to je zjevné na první poslech. V již hluboce vyorané brázdě se drží osvěžující stín, který nemají v plánu opustit a nelze jim to mít za zlé. A tak je horká novinka směřovaná spíš na skalní fanoušky kapely a vůbec posluchače rychlého death metalu, kteří mají rádi to své a nebaží po novotách. Nekoná se ani to nejmenší překvapení.

 

Sinister útočí zběsilou rytmikou, která si během pěti sekund stihne třikrát převlíct tričko a tvářit se jakoby nic. Toep Duin, který si začal brousit ostruhy na minulé desce "The Carnage Ending", ukázal na obzor, kde se žádný konec nerýsuje. Toep je magor na svém místě a za každý koncert by měl díky svému umění stát na bedně.

 

Do šílené metelice zuřivě vnikají celkem jednoduché melodie, však co taky pořád vymýšlet?! Požitkem je poslech dokonale promazaného soukolí, které (ne)šlape jako hodiny odpočítávající čas po ukončeném apokapyptickém běsnění. Ruku v ruce s konejšivým, hluboce animálním řevem páně Kloosterwaarda nám přitáhnou peřinu k bradě a popřejí dobrou noc. Přežili jste to, buďte rádi a nezapomeňte.

 

Album je k sehnání ve dvou verzích. Jednou je klasická desetiskladbová kolekce, druhou a atraktivnější pak limitovaná edice, na které je krom klipu k úvodní skladbě navíc i trio coverů oblíbených legend. První je skvělá Fall From Grace od Morbid Angel (cítíte taky okamžitě ten závan zpráchnivělé hrobky?), následuje Deadly Inner Sense od Paradise Lost a závěrečná trashovka Unstoppable Force z pera Agent Steel. Je to takový příjemný zákusek, který zamíchá ustálenou chutí na patře. Bez těchto přídavků jde o výborně zahranou, ale pořád jen standardní práci.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Mold / 24.7.14 9:02odpovědět

Já už tuhle death metalovou zábavovku vůbec nedávám, od The Afterburner sice má kvalita desek spíš snaživě stoupající tendenci, což nic nemění na tom, že Sinister už dávno řekli vše, co měli a mohli. Nejhorší je jak se pomalu uchylují ke vzorci vybírání nápadů slavnějšich a lepších kolegů. Když pak ve skladbě slyším bez skrupulí a ne náhodou vykradený riff Vader, Krisiun nebo Suffocation atd., jde deska okamžitě do koše. Nemá to směr ani ksicht. Bída s nouzí.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky