Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ještě jedna nahrávka, která ve znamení rychlého a nadupaného konce roku 2022 nebyla brána v potaz, ačkoliv si to jednoznačně zaslouží. SkyThala je americký avantgardně blackový projekt srocený kolem hlavní persony Ryana Clacknera a debutující albem Boreal Despair u mých oblíbených I, Voidhanger Records. Ryan se vedle tohoto uskupení věnuje mnoha dalším, z nichž můžeme vypíchnout Arcane Marrow nebo Vile Haint. Oba mi tu občas hrají, mají mé sympatie, ale nic mě za poslední měsíce tak nevytrhlo, jako právě ruskou revolucí a carizmem protkaná SkyThala. Orchestrace v blackmetalovém prostředí, to je hlavní poznávací znamení této neotřelé kapely. Vedle něj je to svérázný a technický přístup k látce, takže máme co do činění s nabroušenou avantgardní symfonií, která čerpá z odkazu ruského skladatele Stravinského.

Pokud jsem zmínil pojetí tohoto projektu jako avantgardní a symfonické, sluší se dodat také atmosférické a silně klávesové. Jako to nejlepší doporučení zafunguje, že je muzika SkyThala zkrátka jiná než ostatní. Aspoň v mém dosahu u takto orientovaných kapel určitě, čehož si v záplavě dalších velmi cením. Symbolizuje svěží průvan v jinak podzemním a zatuchlém prostředí, odkud lezou ven různé mladé a často talentované, ale také dost podobně znějící spolky. A já jsem tvor vybíravý, jen tak něco se mi nelíbí, což v obskurním prostředí současného black metalu platí dvojnásob.

Obskurní jsou i podivíni SkyThala, ale po svém. Přítomna je také porce esoteriky a celkově nekonvenční přístup k symfonickému extrému. Boreal Despair je zvukovou kombinací hnusu a podmanivosti. Ještě k tomu orchestrálnímu prostředí - tady je pro všechny kované therionisty a další symfonické cukráře přístup zapovězený. Tento materiál je totiž přesným opakem. Není to žádný karamel zalitý na samém vršku kalichu a nulovém základu bez chuti a zápachu. SkyThala skutečně tvoří a má vystavěno od prvních příček, přičemž zní možná více jako klasické těleso, než typicky blackové. Je to mix kreativity a ideální vyvážení celkového soundu. Vše je prorostlé, mohutné a stejně tak držené při zemi. Nic okázalého, zbytečně nadimenzovaného. I po zvukové stránce, řekl bych, solidní práce. Sám se většinou od metalových symfoniků distancuji právě proto, že očekávám trochu víc, než nakonec dostavám. Takže pokud jde o mě, celkově neoklasické prvky v metalu jen svátečně, přednost dávám jiným žánrům a kapelám, kde to podle mě má větší smysl a hlavně kvalitu. Jako příklad bych uvedl Laibach. Ale v případě SkyThala čest výjimkám.

Z jejich debutového alba je cítit také hudební citace historických a epochálních témat. Zde zvýrazněná technicky pojatou černotou, která tahá ze spodních pater prachsprostou špínu. Z té zívající jámy pekel vyvěrající odkudsi z nitra země. Boreal Despair je velmi neobvyklý a ambiciózní materiál. Svinská repetitivní undergroundová symfonie těžící z opojného chřtánu neoklasiky. Během silné orchestrace lze vnímat různé rohy, žestě a hlavně velký podíl kláves, které mají na albu opravdu opulentní využití. A přitom nezní ani chvíli blbě a přeplácaně. Možná jednoduše, ale určitě ne na obtíž. Slouží celku a mají v sobě zakořeněný nadhled, typický to průvodní jev tohoto alba. Vždyť zrovna tohle je ukázkový příklad, že nic není vážné, jak se zprvu tváří. V celém díle je kus groteskní situace, ostrovtipu, všudypřítomného nadhledu. Na jednu stranu si umět vše skladatelsky pospojovat, co chvíli v tom excelovat, ale zase se z toho vyloženě neposrat a nedělat z toho chladnou rutinu. I v tomto typu muziky lze najít chvilku pro odreagování, přidat si k ní trochu lascívní lehkosti.

Děj alba Boreal Despair je strhující. Kompaktní a tvořivý. Nejednou se z kreativní symfonie vysypou kytary a bicí v doprovodu synťáků takovým způsobem, že padá brada. Desce totiž při všem tom triumfálním a hrdém nastavení nechybí tah na branku. Ryan a jeho bližní připravili skutečný hudební monument čerpající z chorých praktik černého kovu, deathových elementů a tyhle pak převádějí do roviny neotřelé a košaté symfonie, jež nad nimi nijak neční a nečiní je druhořadými. Jen je povznáší a tyhle základy hezky rozvádí. Sound je spojitý, není to album o metalu a symfonii vnímaných odděleně. Je to jeden organismus, celistvý sound postavený na vzájemném propojení.

Přesto tuhle linii naruší hned několik velmi silných momentů, které bych rád vypíchnul. Jako když v druhé Variegated Stances of Self Mockery téměř polovinu skladby orchestrace dominuje a přitom ani tuhle skladbu neřídí a neurčuje. Různé fanfáry a jejich dramatizace podpořené smyčci v klávesovém podání nejsou pouhou mezihrou, ale ukázkou kam až můžou ve svém pojetí SkyThala zajít. A že svou symfonii nemusí jen nést na bedrech metalového základu. Je to o vzájemném obohacení. Ale stejně - ty syrové a docela časté brutální klepačky, jakmile je jen tak protne jednoduchý symfo motiv, to je v podání SkyThala prostě žrádlo. Zrovna tak stačí nechat škubat koutky spolu se začátkem Boreal Phrenological Despair, načež skladba přeroste v honosnou orchestrální hmotu, kterou nemůže nic zastavit. Teda až na hororový varhaní motiv jako vystřižený ze starého karpatského chrámu, kde na klapky preluduje sám sací knížepán. Potom se skladba zlomí v totální melodický masakr, kde už nemohu činit, že jsem překvapen. Další moment, který mě dostává, je varhany protkaný brutální úvod At Dawn They Walk s opakující se symfo smyčkou až do zblbnutí, kdy to vypadá, že dál to natahovat už není možné. Nervy pracují.

Vyzobávat ale jednotlivé korálky Boreal Despair úplně nejde. Uvedl jsem jen vyloženě euforické momenty, které album nabízí. Tahle deska exceluje jako celek. Její svojské uchopení ji nadřazuje nad ostatní, běžnější opusy. Jsem tímto dílem pohlcen, to je jasné a odmítám to maskovat. Proč taky? Boreal Despair je skvostné představení na poli extrémně podzemního kolbiště a jsem moc zvědavý na jeho pokračování.