Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Solefald - Norrøn Livskunst

SolefaldNorrøn Livskunst

Jirka D.14.6.2011
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Panasonic SL-SX428 / Sennheiser HD202
VERDIKT: Srovnávat Solefald v rámci scény je s ohledem na jejich specifickou hudbu dost složité, v kontextu vlastní tvorby mi Norrøn Livskunst lehce pokulhává. A nebo spíš nepřináší nic zásadního, čím by přepisovali kapitoly hudebních učebnic. Pro fanoušky kapely je tahle deska povinnou záležitostí a potvrzením, že rychlík do stanice blázinec jede dál, pro ty ostatní může představovat zajímavé zpestření jejich denního chleba.

Ani už nevím, kdy přesně jsem pojal úmysl napsat recenzi na nové album Solefald. Asi v době, kdy ještě nové bylo, teď už se listopad loňského roku jeví přece jenom jako hodně vzdálený měsíc. Čas utekl a i když jsem svůj úmysl měl stále na zřeteli, vždycky se našlo něco, co bylo třeba udělat dřív a rychleji a tak jsem tuhle desku před sebou koulel jak jeden hodně známý brouk svou kuličku. Konečně jsem se dokopal...

 

Norrøn Livskunst překlenulo celkem velkou mezeru v rámci diskografie, pokud teda někdo nebyl plně uspokojen nezvyklým soustem Circular Drain. Dvojice alb Red for fire (2005) a Black for death (2006) byla v té době posledním, co tahle vykutálená norská dvojice vytvořila a od toho času se čekalo. Čekalo se o to víc, že na tyto dva počiny mnozí hleděli skrz prsty a směr, kterým se Solefald vydali, některým úplně nesedl – reakce se různily, někdo chválil první díl, další zase ten druhý a názorů měl každý plnou kapsu.

 

Tvůrčí duo Lars Nedland a Cornelius Jakhelln přichvátalo s novinkou Norrøn Livskunst se západem loňského roku a jak už z názvu alba či jednotlivých skladeb vyplývá, uchýlili se s jedinou výjimkou ke svému domorodému nářečí. Marně teď na klávesnici hledám přeškrtnuté „o“, asi budu muset kopírovat hehe. Je pravda, že podobným směrem se ubírá stále větší množství kapel, pro které byla dřív angličtina něčím zcela samozřejmým a stejně tak i nové party zkoušejí prorazit se svou řečí. Nechci tu spekulovat o „trendu“ či jisté „cizokrajné zajímavosti“ nebo něčem podobném, pravda je, že se mi podobný směr líbí, i když s texty si většinou neporadím.

 

Oněch skladeb je na albu celkem deset a rukopis Solefald je v nich zřejmý. Někdy mám pocit, jakoby je vůbec nezajímalo dění v hudebním světě, jakoby si řešili pouze ten svůj, odlišný, fantaskní a originální. Přemýšlím, jestli lze novinkové album shrnout a popsat v nějaké krátké a jasné větě a docházím k tomu, že se mi to nepodaří. Stejně tak, jak se proměňuje hudba, musel bych já nabalovat větu za větou a tvořit složité souvětí, u kterého byste na konci nevěděli, co bylo napsáno na začátku. Musel bych psát o pomalých a zamyšlených skladbách (Song Til Stormen nebo Eukalyptustreet), těch rychlejších, celkem přímočarých kvapících (Norrøn Livskunst či jakémsi zaříkávacím, drásavém díle Stridsljod) nebo podivných experimentech s hostující zpěvačkou Agnet Kjølsrud. Stejně tak bych se musel zmínit o naprosto schizofrenní Vitets Vidd I Verdi, jejíž úvodní část připomíná tropický amok a která je skvělou, expresivní jízdou do doby, než se objeví Agnet. Její přítomnost je pro mě zničující... Tep se mi zklidňuje až během poslední Til Heimen Yver Havet. Hodně si užívám pro Solefald typický prvek / nástroj, kterým je saxofon a který nahrál jako již tradičně hostující Kjetil Selvik. Jeho lehkost v páté Eukalyptustreet navíc umocněná klavírem je skvělá, zklidňující, poetická. Jde vůbec o nejdelší skladbu na albu a o jednu z těch hodně zajímavých, ať už z pohledu zmíněných nástrojů, či zakomponování chorálů, které atmosféru písně prohlubují a činí bytostně naléhavou.

 

Album se mi v prvních dnech a týdnech poslechu zamlouvalo celkem hodně, i když hostující zpěvačku jsem nevstřebal nikdy. Zamlouvalo se mi svižné tempo, kterým se nahrávka ubírala vpřed, i jeho občasné zvolnění a vytříbené změny nálad, které mě neustále nutili soustředit mysl na poslech. Přesto se časem proměnilo, jak už to někdy chodí, a těch výborných pasáží zůstalo přece jenom méně. Na hladinu vyplavalo několik předvídatelných částí a postupů, především v oněch rychlých pasážích, které jsou v kontextu Solefald už nějaký ten rok známé a zcela u dna mi stále leží vřískání Agnety Kjølsrud – tohle není avantgarda, to dokáže zkazit celý den.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Wagi / 9.7.23 18:16

Nastal čas se posunout, vývoj....... to jsou takový fráze, že bych někoho nakopal do prdky :)) V podstatě tady máme novou kapelu od doby Withering Illusions and Desolation až po Only the Wind Remembers... Samotnej To Lay like Old Ashes byl už odklon :D každopádně mám rád jejich první alba, ten zbytek už neee at jsem se na comeback těšil, to album jsem slyšel párkrát a hotovo..... Poslouchám kapely protože se mi líbí - po 25 letech jsem došel k názoru že progres je leda k nasrání :D když to hrajou dobře at si to valej - pokud chcete progress a na každým albu poslouchat jinou skupinu najděte si víc různejch žánrů či skupin..... Tohle honění progresu je zhovadilost a důkazem je samotnej fakt, že většina skupin a kapel na scéně a TOPEk v rámci žánrů jsou držáci a jedou si to svoje oproti těmhle hipster recenzentům, kteří si pořád honěj ten svůj progress a vývoj.... To prostě není o tom udělat 20x různejch alb pod 1 skupinou na to jsou vedlejší projekty, jiné skupiny, solovka a většina rozumných umělců to naštěstí chápe.... Tenhle comaback nemá v rámci stylu ani jmnéna význam a to říkám jako člověk, co miloval a miluje Withering Illusions and Desolation a i když jsme zjistili, že původní CDR verze co se stahovala v ČR má takovej zahulenej feeling protože byla z kazety a originální cd je mnohem čistčí :D

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky