Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sonic Reign - Monument in Black

Sonic ReignMonument in Black

Victimer11.9.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Frázování, které dnes jediné upomíná na Satyrův hněv starších alb norské ikony, je doprovodem mocně se valícího odporu všemu pozitivnímu a hezkému. Tohle je soudobý monument zla.

Je tomu už nějaký pátek, co jsem společně s námi ostatními, co rádi mizí z reality měst a čekají schovaní v polesí hledajíc nějakou tu nehodu, sběhl takhle z ulice do prostoru opuštěné cihelny. A nebyl jsem sám. Hoši se SONIC REIGN šli se mnou, měli s sebou svou aktuální věc "Monument In Black" a pulsovali mé výrazné zkřivení mimických svalů do hrozivé podoby, kdy jsem smyslů zbavený byl nadobro rozhodnut někomu těžce ublížit a uctít jeho bolest nepěkným lesním zacházením. Mno, black metal už někdy je takový. Já za nic nemohu, jsem přece jinak milý a pozorný, nosím domů peníze a na nešvary mne neužije. To ten temný kov, to on je strůjcem mých zběsilých výlevů. Měl bych jít od něj dál. Pomozte mi proboha někdo!

 

SONIC REIGN potěšili už tím, že po více jak šesti letech našli znovu společnou řeč a vystavili nový monument. Debut "Raw Dark Pure" zaznamenal poměrně výstavní hodnocení, ale také připomínky na přílišnou podobnost s těmi, co pomáhají nést břímě black metalového piedestalu, tedy rebelující Satyricon. Ať už démonickým zpěvem (jehož způsob frázování zůstal věrný Satyrově ostré tváři i dnes), či roubováním riffových ornamentů. Snad jen promrzlý vládce kulometných salv bicí sestavy, mistr Frost, zůstal nedostižným kralevicem s pravým úderem nečestného muže. Kam dnes směřují Satyricon, si povíme za pár dní, co je však podstatnější, rozhodně tudy nejdou SONIC REIGN. Ti vnímají svůj black metal nadále hodně hrubě, nekompromisně a co se týká nápadů, "Monument In Black" není jen poloprázdná výkladní skříň, ale naopak slušně zaplněná vitrýnka, která umí vysypat mnohé, i když už dříve prověřené drahokamy. Potvrzuje se tak jedno, a to víra v tuhle nadějnou mašiniérii. A černé srdce plesá. Dmychadla dmýchají, atmosféra tovární haly se přelévá do hvozdů a zpět. A tohle mě baví.

 

https://fbcdn-sphotos-f-a.akamaihd.net/hphotos-ak-frc3/247267_227494170597070_5561914_n.jpg

 

Tahle deska prostě kope. Nemá slabšího místa, ačkoliv odkazy na slavnější duo kolegů na černém území se stále připomínají, není jich už tolik a kapela hledí vstříc svým temným zítřkům. To je asi nesympatičtější zjištění. Další plus je kompoziční dar SONIC REIGN, kteří v sobě mají zhýralý cit pro seskládaní melodií a riffů do podoby, ze které dokáže zamrazit a být nucen materiál neustále točit v přehrávači a nechat téct sluchátky. Tohle je pravý black metalový vichr, ať středně foukající v polích věčné záhuby, nebo rovnou pustošící, nemaje ohledy na upravené předzahrádky svědomitých sousedů. "Monument In Black" je album stojící pevně na nohách, chytře zapšklé ke všem nebesa připomínajícím prvkům a správně rouhavé. Působí dnešně, s výrazným zvukem, netřeba se špinit blátem a lepit listím. Stačí démonicky vyjít na pódium, smotat obočí do véčka a kopnout do zadních partií prvního prudiče z řad neklidných fans. Schopen klidu nejsem ani já, tohle je totiž chytlavá jízda osvědčených postupů zahraná v ligové formě. Jdu si pro nůž, mám vycházky.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky