Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sphere - Blood Era

SphereBlood Era

Jirka D.5.7.2022
Zdroj: CD v jewel case s papírovým přebalem (# DP/048CD) // promo od agentury Heavision
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC FS 247
VERDIKT: Řemeslně dobře zvládnutá deska pro fanoušky death metalu ze staré školy.

Členové polské deathmetalové kapely Sphere nejsou žádní zelenáči a stačí jeden pohled na seznam jejich dalších angažmá, aby jednomu bylo jasné, že o zkušenosti a oddanost věci tady nebude nouze. Tamtéž lze dohledat, že v sestavě už funguje pouze jeden ze zakládajících členů – bubeník Th0rn, kterého lze asi právem považovat za tahouna kapely – a že tři z pěti členů se ke kapele přidali během posledních dvou let. Otázku v tom smyslu, jak moc se díky nově příchozím proměnil nebo neproměnil výraz kapely oproti historii, nechám viset ve vzduchu jako čistě řečnickou, protože odpověď na ni neznám.

 

Ta historie není vůbec krátká, kapela letos slaví 20 let existence a aktuálnímu albu Blood Era předcházely další tři dlouhohrající desky (v letech 2007, 2012 a 2015), přičemž jak vidno ta přechozí je sedm let stará. Z takto dlouhé pauzy a ze zmíněné rošády v sestavě v posledních letech by se daly tvořit různé zajímavé příběhy, ale ty nechme pro dnešek spát, protože důležité je jedno – kapela žije a jako důkaz pod logem Deformeathing Production vyslala do světa poměrně hutnou nálož svého pojetí death metalu.

 

Sphere band

 

Jejich pojetí samo o sobě není kdovíjak zajímavé nebo originální a spíš než původními nápady vyniká nasazením, skladatelskou a hráčskou jistotou, vokální brutalitou a v neposlední řadě konzistentností celé desky. Ta svým obsahem spadá mnohem víc do staré školy, než že by se poohlížela po současných trendech a zapálení pro věc z ní je cítit na sto honů. Ani v nejmenším se nesnaží svému posluchači podlézat, obě kytary řežou do živého a sólují jen v nezbytně nutné míře. Na melodie se naprosto kašle a prakticky neexistují, vokál je brutální a bubeník jede jak mašina.

 

Jistou zajímavostí je rozčlenění materiálu samplovanými mezihrami, které svým charakterem balancují někde mezi velkolepou orchestrací ala Septicflesh a industriálně laděnou elektronikou. Kromě úplného úvodu se tyhle pasáže objevují ještě dvakrát třikrát během alba, které tak docela fajným způsobem rozčleňují a dávají posluchači vydechnout před další dávkou deathmetalových vitamínů. Poslech krátce přesahující 40 minut tak uteče jako voda a v posluchači snadno vzbuzuje pocit, že se pořád něco děje.

 

 

Sečteno a potrženo mi album Blood Era přijde jako solidní a přišlo by mi ještě solidnější, když by si někdo dal tu práci a neslisoval zvuk úplně na placku. Zvuk téhle desky je vůbec docela zajímavá věc, protože kromě nekompromisního masteringu zaujme i svou čistotou a jistou až jiskrností, což je pro mě tak trochu otázka, zda s ohledem na žánr je to vlastně dobře. Máte-li rádi u podobně laděného death metalu spíš smrdutou žumpu, může vám zvuk tohoto alba přijít až moc profi a docela naleštěný. Anebo to taky vůbec nemusíte řešit, když nebudete chtít. Je to na vás.

 

Sphere - Blood Era CD


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky