Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Squash Bowels - Grindcoholism

Squash BowelsGrindcoholism

Bhut11.8.2013
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Polská stálice žánru vypouští do světa svůj další řadový počin. Co si z něj odneseme, sice nemá převelkých rozměrů, ale pocity nebudou nikterak negativní. Lepší průměr – to říkám já a nemyslím to vůbec zle.

Je to už dávno, kdy jsem se poprvé seznámil s polskou úderkou Squash Bowels. Bylo to na totální UG kompilaci Prasomix z devadesátých let. Čas pokročil a kapela do mého ucha předložila horkou novinku Grindcoholism. Možná jsem člověk, kterej nepozná rozdíl mezi grindem a gorem, ale oba žánry se mi líbí převelice. Proto pro neznalého čtenáře zasunu kapelu do šuplíku goregrind.

 

V daném žánru se na nějaké progresivní kejkle příliš nehledí. Tuto rubanici lze zahrát jen kvalitně a dostatečně hnusně. Ovšem to, co vychrlili Squash Bowels v roce 2013, na mě působí poněkud neslaně, nemastně. Málo masa, málo hnusu, málo všeho. Ovšem poctivě odehranou porci svižného žánru si užije jistě každý. Kudy tedy ven? Vezmeme to zlatou střední cestou a… bingo. Tudy to půjde. Takže deska je takovým lehkým nadprůměrem, což není žádná urážka. Jednoduše poctivě odehraná muzika, která svůj účinek zanechá tak i tak. Nemusíme se obávat nějaké nudy, zívačky, přejídání a podobně. Plocha třiceti minut je naprosto dostačující k tomu, aby zde kapele vypálila čtrnáct žhavých nábojů a pak si sbalili fidlátka a s úsměvem na rtu mohou všichni odejít.

 

Grindcoholism evokuje spojitost s alkoholem. A tak ti, kdož nepropadli hluboké abstinenci, mohou k poslechu otevřít láhev čehokoliv. Ale neběsněte v její přítomnosti příliš blízko. Alespoň ne do sedmé skladby, kde si můžete pomyslně přiťuknout s kapelou samotnou. Zde totiž během statného sypání grindu cinkají sklenice a v pozadí je slyšet i nějaká ta bujará zábava. Sedmá skladba totiž nese název celé desky a tak jí dělá patřičnou čest. Kombinace chlastu a grindcoru. Ve zbytku alba nehledejte nic jiného než tvrdý nářez a bezbřehý výplach sluchovodů. Rychlopalné bicí, hutný booster kytar, dva druhy vokálu a rychle se měnící tempa, jímž převládá to divočejší. Kadence je ostrá a střílí se taktéž ostrými. Vy, kdož danému žánru neholdujete, budete zjevně stát opodál, dejte na své maličkosti však pozor, neb se může snadno stát, že budete stát v dopadové zóně, čímž si můžete snadno přivodit újmu na zdraví psychickém i fyzickém.

 

Naznačoval jsem cosi o průměru a za tím si také stojím. Deska totiž nepřináší nic jiného než krvavou flákotu masa, kterou někdo zapomněl patřičně naložit, okořenit, dochutit. Z toho vyplývá, že následná konzumace bude mít sice fajn průběh, ale stále budete tápat po jakémsi hlubším zážitku. Za pár dní si ani nevzpomenete, jak to sousto vlastně chutnalo, což nemusí být nutně ke škodě, neb touha po poznání bude k dobru věci a zapříčiní návrat do oné kuchyně a dopřání si další stejné porce.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky