Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Starofash - Ghouleh

StarofashGhouleh

Victimer22.5.2014
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Docela obyčejná elektronická deska se skrytým tajemstvím norských lesů uvnitř.

Heidi S. Tveitan se rozhodla pro pátý platný pokus na už zaběhlé adrese STAROFASH, rozhrnula závěsy, vypila šálek ranní kávy a uznala za vhodné, že není nutné mít nablízku manžela za každou cenu. Stačí si vyjít se psem do podmanivě působící norské přírody okolí Telemarku, vše si vyfotit jak do svých přenosných udělátek, tak do vlastní hlavy a pracovat s vizuálním dojmem pomocí stroze elektronické hudby. Proměnlivé počasí a střídající se roční období nahráli očekávání, aby album bohatlo na své barevnosti a dalo nahlédnout do specificky aranžované nahrávky. Čekat opak by bylo pošetilé, ovšem výsledek nic světoborného nepřináší.

 

Nové album STAROFASH není vypiplanou příručkou s podrobným návodem, jak má znít moderní elektronická deska, jako spíš hudební omalovánkou zachycených obrázků s trochou vnitřních tužeb. Nejde se ani na moc pod povrch, není to na pořadu dne, prostě se kreslí, něco s větším zaujetím, něco jen tak pro pobavení. Hudebně se nacházíme v prostředí prosté elektroniky s udusaně primitivními rytmy, kterým dělá protipól neoklasická vzletnost nad patosem kýčovitě znějící temnomantiky, snovým prostředím ambientu a pár podivnostmi. "Ghouleh" umí příjemně zahřát, umí i příjemně zchladit, ale spíš jako led, kterým si hladíte zpocenou tvář, než abyste dleli v mrazáku omotaní spoustou dek. Vše je lehké jako pírko a jako pírko vše také útočí na naše smysly. Jen je pošimrá a letí zase pryč. Víc není dobré chtít, protože to zkrátka nepřijde.

 

http://24.media.tumblr.com/f8ef8dc9a8489d0e14dd72b71e9993ef/tumblr_n4yrmwiP2M1s42905o2_1280.jpg

 

Dalo by se říci, že jde o střet neoklasické smetánky rodu šlechtického a modré krve na počkání s obyčejností života, kdy je hezký hned první pohled po probuzení. A pokud tento první pohled směřuje ještě do lesy omotané tmy, člověk prostě touží podívat se blíž. Ať už si potom tento zážitek přehraje v klidu domova jakkoli a po svém. Minimalismus střídajících se ročních období působí chvíli kouzelně, na chvilku se ztratí kdesi v nánosu šedé nijakosti, aby se zase vrátil s obstojnějším motivem. Ale netřeba to dramatizovat. Momenty na počkání jsou jistě zajímavější, než kdyby se v nich album topilo (to by mu neslušelo), nebo kdyby žádné nepřicházely (koš, vysypat koš).

 

Tohle je obyčejná procházka v dešti, toulání se horskou přírodou a když konečně vysvitne slunce, je dobré se na to jít také podívat. Cítím přirozenou radost, cítím Heidin volný krok, který hlásá pohodu a jistý druh bezstarostnosti, který se ve finále bohužel promítá do přínosu alba samotného. "Ghouleh" jako celek pobaví, polechtá, ale nezasáhne. A nejsem přesvědčen o tom, zda by při svých dispozicích vůbec nějak mohl. Je typickým příkladem nahrávky, která se po celou svou hrací dobu pohybuje na hraně. Ale i nuda může být někdy bezva... ba co víc, důležité je to, že se na Heidině tváři třpytí úsměv a o ten jde především.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Michal Z / 27.5.14 5:29

Chrome Division mají u mě problém, vím, co chtějí zahrát už několik taktů dopředu, ale to je ve stylu který produkují běžná věc. To co chtějí říct, jiní už řekli už dávno a kvalifikovaněji především za oceánem. Pokoušejí se o podobnou tvorbu jako třeba současní Adrenaline Mob, ale s barvitostí a rozmanitostí jsou na tom lépe zde recenzovaní Chrome Division. Na druhou stranu jim z hudby netryská energie tak samozřejmě a skladby mě nedokáží svým pro mě utlumeným drajvem rozpohybovat nad rámec normálu. Víc šťávy a ještě více se uvolnit, pak budou, Chrome Division směřovat k jádru hraného stylu. Chápu, že do toho chtějí vložit určité emoce a groove, ale tentokrát z toho necítím ani chuť ze hry. Odkroutit si šichtu a jít si dál po svém. Jižanství potažmo motorkářskou kapelu neslyším, spíše si potřebují ulevit od klád, které musejí tahat v domovských souborech. Světlé momentky se mi s Chrome Division ustalují, když se stoner rockuje v pomalejších zatěžkaných skladbách, které nemají jen povrchní cíle. Při poslechu celku putuji známou cestou, kde znám téměř všechny kameny u krajnice nazpaměť i z odvrácené strany. Další z dobrých desek, které z patrnosti brzy navždy vypadnou a ani si toho nevšimnu.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 22.5.14 9:10odpovědět

Tohle ocenit neumím, podobně jako když se do díla pustila manželka Trenta Reznora. Rád se vracím k projektu Hardingrock a je škoda, že namísto jeho pokračování se tvoří ... něco takového.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky