Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Status Praesents - El CripleBro

Status PraesentsEl CripleBro

Jirka D.17.8.2013
Zdroj: CD-R v pošetce, promo od kapely
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Tak trochu Status Praesents tradice, tak trochu úkrok stranou, přesto deska sympatická, ale zvukově zdevastovaná. Urgh.

Pokud bych měl u sebe nějakou hůl, na základě prvních dojmů z nové desky Status Praesents bych ji stoprocentně zlomil. Aby bylo jasno hned od začátku – SP poslouchám od nějakých patnácti, jejich tvorbu znám celkem slušně a nové album jsem se těšil ... no vlastně několik let. El CripleBro dělí od předchozího Machochistaanu dlouhá doba, ale to není výtka, mám rád kapely, co na sebe nechvátají.

 

Začnu zostra, nedá mi to. Zvuk nahrávky je průser velkého kalibru, ve snaze o hlasitý a přebuzený sound to někdo přehnal a signál regulérně roztrhal. Vymalováno je hned v první skladbě a do konce alba se nezlepší vůbec nic. Nahrávku jsem poslouchal na repro-parodiích u počítače i na celkem slušném aparátu a slyšet je to všude. Díky, ale tudy cesta určitě nevede. Zklamání druhé – provedení edice. Pošetka s vypáleným CDčkem je po předchozích parádách nepříjemný náraz do zdi, jakkoliv je mi jasné, že pokud má kapela ještě hromadu desek předchozích, motivace o slušnou edici té nové je minimální. Je to smutný obraz dnešní doby, kdy si z téměř sedmnácti set fanoušků na facebooku koupí desku ... no vlastně kolik? Celkem by mě to zajímalo.

 

Status Praesents

 

Muzika. Rukopis SP se do konečné podoby vyprofiloval na předchozích dvou deskách, přičemž Crematory Country (2007) považuju za to nejlepší, pod čím se kapela podepsala. Nutno dodat, že jde o rukopis poznatelný a sympatický, kopance z hardcoru, že je to moc metal, a z metalu, že je to moc hardcore, mě nechávají naprosto v klidu. Nejdřív jsem chtěl psát cosi o tom, že album nabízí SP standard, ale není tomu tak. Alespoň ne zcela. Rytmicky šlapavé skladby v duchu předchozí tvorby jsou samozřejmě základem a na albu jich je značný podíl (úvodní trojice, „Roll the dice“, „Openator“, či bonusové přílepky), ale vedle nich se objevují i poměrně zajímavé experimenty, z nichž ten nejlepší je jednoznačně skladba „Shitty country“, s výbornou atmosférou, pro SP dost netypickou. Obdobně funguje i „Black nigga bear“, jakkoliv zvuk použitého violoncella – ostatně se objevuje i v „Shitty country“ – je naprostá tragédie (limitace a komprese akustických nástrojů je prostě hodně slyšet). Vedle toho mě zcela v klidu nechává mandolínová povinnost „Ytvil“ nebo nenápaditá „Wanderman & brokenback“.

 

Celkově mám ale z desky poměrně dobrý pocit, a to i přes počáteční rozčarování. Vedle pro SP typických skladeb a několika neslaných nemastných míst album nabízí i řadu výborných momentů, z nichž jednoznačně vyzdvihuju Tomášovu kytarovou nápaditost (například úvodní party již zmíněné „Shitty country“ nebo následující „Rocky road to brnochuan“), rytmickou podporu zpoza bicí soupravy a především všude přítomnou energii a nadhled. V celkovém hodnocení se samozřejmě odráží i chudobnost edice a zvukový diletantismus neznámého mistra.

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky