Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Stone Gossard - Moonlander

Stone GossardMoonlander

Jirka D.27.8.2013
Zdroj: FLAC
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Moonlander je hodně osobní deska - cizím vstup povolen, ale našlapujte zlehka.

Stone Gossard na svém druhém sólovém albu představuje pestrou paletu barev vlastních nápadů a zcela přirozeně ohýbá rockový žánr na všechny světové strany. O nějaké kompaktnosti nebo ucelenosti nahraného materiálu nemůže být vůbec řeč, ale co na tom záleží, když dosažená pestrost nekřičí, nevynucuje si pozornost za každou cenu, ale pouze provádí svého posluchače po rozličných cestách autorova umění? Rozhodně nebudu tvrdit, že deska „Moonlander“ je geniální, převratná a inovativní, není a ani její ambice tak vysoko nesahají. Jde pouze o sbírku písní, které chtěly ven, na světlo, ale to „pouze“ si raději nepodtrhujte.

 

 

Už jen fakt, že desku poslouchám zhruba měsíc stále dokola, znám ji zpaměti a určitě se k ní budu vracet i po napsání recenze, je privilegium, jehož platnost není ani náhodou obecná. Spíš naopak. Těžko odhadovat, jestli je na vině přibývající počet letokruhů, ale dokonce ani popis „it’s a song about love and its astronomical odds“ už mi není proti mysli a lehce načančanou přearanžovanost titulní „Moonlander“ pouštím z hlavy. Setkávám se s tím na desce častěji, vítal bych syrovější podobu jdoucí přímočařeji k podstatě rocku, ale možná ještě větší počet letokruhů páně Gossarda je příčinou, že autor nešetřil menší pompou a nástrojovou bohatostí. Nádech americké roztomilosti pro děti nám na evropském kontinentu možná přijde lehce přitažený, ale když si přiznáme nemalou roli Gossardovy dcery na dotažení alba (vč. krásně zpracovaného, variantního artworku), věci najednou dostávají smysl a řád. Ano, je to hodně osobní deska - cizím vstup povolen, ale našlapujte zlehka.

 

Pokud snad některým stále chybí nevyslovená paralela s Pearl Jam, tak zajisté, Stone Gossard je jejich kytaristou, ale to je tak všechno. Kromě baladické „King of the Junkies“ a několika drobných elementů průsečíky nenajdete a myšlenky na nějakou recyklační linku pusťte rovnou z hlavy. Jsou to dva různé světy. À propos zmíněná skladba je skvělá.

 

Pestrosti kolekce napomáhá i různě hluboká rozpracovanost jednotlivých skladeb a možná až při srovnání „I don’t want to go to bed“ s „Witch doctor“ lze pocítit ten propastný rozdíl. Propastný? Řekněme spíš tvůrčí, nazvěme ho autorovou fantasií, skladatelskou pohodou i bezesnými nocemi s rozdělanou pasáží... šermujme se slovy, nebojme se je použít, když skutečnost cítíme právě tak a ne jinak. „Moonlander“ je prostě deska svobodná, uvolněná a stejně tak je třeba ji přijímat, vše ostatní je vedlejší.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky