Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Stratovarius - Polaris

StratovariusPolaris

Michal Z29.5.2009
Zdroj: MP3
VERDIKT: Kdo L. P. 2003 proháněl v útrobách svých paměťových médii oba díly „Elementů“, dostane v „Polaris“ přiměřenou porci minimálně inovované hudby.

Ponuré to mají sezóny za sebou matadoři powermetalu Stratovarius. Jeden fanoušek už nevěděl, co je skutečná pravda, zda kapela existuje, nebo je někdo vyhozen, či dokonce u mikrofonu bude frontwomanka. Stratovarius byli několikrát na hraně vysokého útesu, ale prozatím se o propast pod ním neroztříštili. Bohužel události vně kapely v roce 2008 opět nabraly na rychlosti a dnešní Stratovarius jsou již bez bývalé hlavní persóny Tima Tolkkiho. Jeho zdravotní problémy nejsou u konce a fungování v rámci týmu bylo nemyslitelné. Jméno kapely přenechal k užívání svým spoluhráčům, i když kdo ví, co ho v nejbližší době popadne. Snad se nedočkáme právních nechutností.

 

Nová kapitola v historii zvaná „Polaris“ přináší ve svých drážkách umění mladého 26-ti letého novice Matiase Kupiainenena, který se mj. věnuje i zvukovému inženýrství ve vlastním studiu Minor Music. Při poslechu novinky jistě spatříte spoustu třecích ploch s uměním jeho předchůdce, ale závěrečné rozhodnutí, zda jej nahradil dokonale, nechám na každém z vás. Zajímavé je rozdělení kompozičních kompetencí. Kotipelto jako by již šetřil a střádal silné nápady pro své další sólové album, přispěl pouze dvěma vklady. Nejvíce se kupodivu činil basista Lauri Porra se čtveřicí songů, stíhaný pouze Jensem Johanssonem (3), na nováčka u kytary Matiase bylo spolehnuto pouze v otvíráku „Deep Unknown“.

 

K samotné hudbě - pro všechny nedočkavé - žádné perly ani silné skladby, které by překonaly dávné skladatelské počiny, se opravdu nekonají. Spousta uctívačů kmene Stratovarius si na tomto albu pochutná a provětrá kštici, ale přidaná hodnota schází. Klasiky a očekávaných postupů je zde vrchovato. Kotipelto klasicky lehce vysoko i ve střední poloze, místy až příliš rutinérsky. Novic na kytarovém postu má slušné předpoklady. Přesto staví až příliš klasická a úzkoprse zahraná sóla, v nichž se progresivnějších náznaků dočkáme v momentech jejich ukončení. Mnohdy se zcela hraje podle not a rukopisu páně Tolkkiho.

 

Temnota a beznaděj v první minutě „King Of Nothing“ je zahrána skvěle, celkově pomalejší tempo skladbě svědčí a Timo si může vystoupat v poklidu k nejvyšším stupnicím za podpory sboru. Neklasická skladba, o to cennější – bohužel uvnitř ji bortí preludovací sólo kláves. Možná by v tomto případě méně znamenalo více. Album se však mírně ztrácí v historii a tvorbě Stratovarius. Klasické kvapíky, které nic nepřinášejí jsou spíše na škodu. Trochu pozornosti utrhává tklivá procítěná epická balada „Winter Skies“. Dlouhé klavírní plochy stojí na zemi v prašanu stejně jako načrtnutá kytarová preludia. Finská duše se nezapře.

 

Druhý služebně nejmladší člen Lauri se jeví jako největší uctívač starší klasické tvorby Stratovarius. Zkomponoval naprosto krystalicky šlapavý vypalovák „Forever Is Today“, citace a pokora k postupům Tolkkiho je hmatatelná. Kotipeltova halekačka „Higher We Go“ mě nezaujala, zní lacině prvoplánově, rozplizle a snad podtrhuje moji úvahu o spořivosti Tima vzhledem k jeho sólovým počinům. Druhý autorský špek Kotipelta je balada „Somehow Precious“ podtrhuje předchozí úvahu. Skladba je nudná, pouze Kotipelto svým procítěním dělá z této plouživé skladby něco hodnotnějšího. Neříkám to rád, ale kousky od Kotipelta jsou na albu nejslabší, přestože v nich duje do plachet, co mu tělo dovolí.

 

Dvojblok „Emancipation Suite“ je ovšem o něčem jiném, překvapivě opět z pera basisty Lauriho; odvaha vytáhnout i lehké symfonické aranže je velmi sympatická. Celková klenutá vzletná konstrukce prvního dílu naplňuje štěstím, příjemnými pocity a zadostiučením, že máme „pravé“ Stratovarius zpět. Druhá část skladby je pouze jemným seběhnutím ze schodů k exitu. Ten obstarává akustická balada „When Mountains Fall“, další klasická zbraň finských power matadorů. Její jemnost, tklivost a až renesanční nádech současné tvorby páně Blackmorea, usmiřuje a uklidňuje pochybnosti o důvodu existence Stratovarius. Je zapomenuto na přešlap a křeč z alba „Stratovarius“ (2005). Sám jsem zvědav, jak se vyvine budoucnost pro tolik zkoušené jméno světového power metalu. Doufám že „Polaris“ je pouze nakopávací prvek k budoucnosti, ve které se znovu dočkáme více invence a dřívější hitové lehkonohosti. Polaris je hodno vaší pozornosti, pro ortodoxní power metalisty důvod rozstřelit porcelánové pašíky.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky