Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sunrise Patriot Motion - Black Fellflower Stream

Sunrise Patriot MotionBlack Fellflower Stream

Victimer7.10.2022
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Oslava slepé blaženosti v rytmu post punkového blacku stříknutého depresí a syntetickou nadějí.

Vše spustil náš milý kolega Sarapis, když Sunrise Patriot Motion zmínil v srpnových Ozvěnách. Zavětřil jsem, zkusil a hned měl jasno, že tyhle podlomené a zároveň sluncem zalité tóny mi budou po chuti. Ty jejich kontrasty a ambivalence. Když to krásné je mrzké a přízemní a pak zase rozkvete jako ta louka na obalu. Abychom ale měli na co navazovat, přesuneme se malý kousek do blízké minulosti.


Pilíře Sunrise Patriot Motion je třeba hledat u blackmetalové kapely Yellow Eyes. Právě tady působí dva bráchové - kytarista Sam Skarstad a kytarista a zpěvák Will Skarstad. A kdybych měl styl jakým se v Yellow Eyes prezentují, asi bych dal do placu black metal sice věrný kořenům, ale také melodický, dosti abstraktní a svým způsobem hozený avant směrem. Chytlavý i disharmonický. Takový, který disponuje ve spodních patrech podzemí nalezeným vokálem, který dále zní víc z hlubin jak v rámci pozemské reality. Materiál, který je snad blízko Krallice, i když to není úplně přesné.

 


A Sunrise Patriot Motion jsou něco jako jeho lehčí varianta. Směs gothic rocku a blacku se znatelným vlivem Killing Joke a nebo Lifelover. Přičemž druzí jmenovaní vytanou při poslechu na mysl hned několikrát. Je to svým způsobem deprese, ale mile přítulná, stejně jako kontrast žlutého pole v jinak blízkém temném lese. A protože mám jak Lifelover, tak další interprety z ranku depresivního rocku jako třeba Grey Waters nebo Katatonii z dob Discouraged Ones a nejbližších tří desek, hodně rád, bylo docela snadné se skamarádit i se Sunrise Patriot Motion. V ostřejších a víc heavy momentech pak jejich debut může lehce připomenout také tvorbu Unto Others (dříve Idle Hands). V těch klidnějších a čistě elektronických jsme zase téměř na dotek primitivní epice dungeon synthu. Takže na to jak skromně a minimalisticky tahle kapela zní, jsme se nakonec docela rozšoupli. A stejně tak fungují samotné poslechy. Hlava se napřed spokojí s tím, jak se kloubí gotická temnota s metalem a až pak vyjdou na povrch další prvky a vychytávky.


Sunrise Patriot Motion se pak sami titulují jako oslava slepé blaženosti. Nebo jako blednoucí vzpomínka na Zemi zahřátou vlastní paranoidní září a nářek pro anděly zpívající kdesi v podzemí. No proč ne, vlastně jsou to fajnově zvládnuté obraty. Realita prvního alba kapely je ale devítka sklíčených a zároveň falešnou nadějí sypaných skladeb a celkově 33 minut hrací doby. Pohodovka. Otázkou samozřejmě bylo, jak moc chytlaví a ve vší ošklivosti přijatelní umí Sunrise Patriot Motion být. Tady se musí nechat, že po stránce jisté hitovosti kapela dodá pár hodně slušných momentů. A jak se dalo čekat, taky za cenu už provařených a předvídatelných postupů. Ale o to nakonec moc nejde. Není to žádný popík na dva poslechy. Kapela se umí vydat i do podivnějších a hůř vstřebatelných zákoutí. Tmy se nebojí a ani nástrah v ní ukrytých.


Mě u této bandy baví právě ta jasně definovaná hra na kontrasty a jak v tom klišé umí chodit. Dělat tu temno depresivní rutinu dostatečně živou, na to že se během ní může klidně taky umřít. Vrcholem té bezva naivity jsou asi mnohdy hodně jednoduché klávesy jako z rejstříku synth popových kapel z půlky osmdesátek. A pak ten přechod až k dungeonu, vždyť no a co...? I když mě tahle zábava chvilkama pouštěla, až jsem si říkal, že jsem se nechal trochu nachytat, tak se za pár týdnů zase vrátila. Prostě to občas opravdu slušně šlape a jedno kudy se tyhle šlápoty vydávají. Jen si tak líně válet šunky na rozkvetlé louce, kývat nohama a děsit se toho, co nám skutečně dělá vrásky. Třeba víc lidí pohromadě, nebo maminčiny podivné příkazy. A být z toho hodně roztěkaný, někdy až na odvoz.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Sarapis / 7.10.22 12:22odpovědět

Jéé, napsal jsi to! Super, slyším to dost podobně. Taky mně to občas přejde, ale pak zase poslušně přicupitám a s chutí poslechnu od začátku do konce. Střídmá stopáž je rozumné řešení. Album už neroste, jen se zavrtává a vím, že se ho nezbavím.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky