Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Susperia - Attitude

SusperiaAttitude

Sarapis30.8.2009
Zdroj: mp3
Posloucháno na: mp3 player Philips, PC + bedny
VERDIKT: Jednoduché, úderné, chytlavé. Překvapivá trefa do černého od dosud nenápadného hráče na metalovém kolbišti.

Až nečekaně povedenou sbírku melodického thrash metalu nám v podobě svého pátého studiového alba „Attitude“ nabízí k poslechu norská Susperia. Ne že bych tuto kapelu předem odsuzoval nebo ji neměl rád, ale doteď jsem měl za to, že jde spíš o takovou šedou myš metalové scény, bez které se dá bez nějakých pocitů úzkosti v klidu existovat. Jenže tento stav už zřejmě neplatí. Nebo alespoň se na tom kapela snaží něco změnit. Jak tak poslouchám aktuální počin, říkám si, že by mohl úspěšně posunout Susperia do většího povědomí. Album „Attitude“ zní svěže a kapela na něm působí velmi sebevědomě. A ačkoli jsem si to zpočátku neuvědomoval, teď už nemine den, kdybych si v hlavě nepřehrál některý z melodických motivů, kterých tato nahrávka skrývá skutečně dost.

Kapela funguje od roku 2000, ale její prapočátek se datuje již na rok 1998, kdy byla založena ještě pod názvem Seven Sins. Zakladatelem a nejznámější postavou tohoto tělesa je bubeník Tjodalv, jenž v minulosti působil mimo jiné u známých blackmetalových spolků Dimmu Borgir a Old Man's Child. Také proto byla Susperia ve svých začátcích jaksi automaticky považována taktéž za blackmetalovou družinu, ale už od prvních studiových nahrávek bylo jasné, že Susperii to táhne jinam. Pamatuji si jednu skladbu z jejich debutu „Predominance“, která se před nějakými osmi lety objevila na jedné spárkařské kompilačce. Tehdy se hudební výraz kapely pohyboval někde na hraně thrashe a blacku, ale od té doby se misky vah přiklonily na stranu thrash metalu a tak tomu zůstalo až do dnešních dnů. V porovnání s předloňským albem „Cut from Stone“ se však Susperia vyvíjí i nadále a pro stylovou „čistotu“ si tak thrasheři musí zajít jinam.

Zvláště když na novinkovém albu „Attitude“ se poměrně často jiskří až powermetalově. Charakteristické trhané thrashové riffy nejsou jediným trumfem, který mají kytaristé Cyrus a Elvorn ve svých rukávech. Nezbytné agresivní výpady prokládají melodickými vyhrávkami, které by se svými parametry vyjímaly i na nahrávkách některých powermetalových seskupení. Zpěvák Athera má příjemně nahrublý vokál, který pořádně zostří v hutnějších thrashových momentech a v uvolněnějších nebo melodičtějších pasážích naopak ukáže svoji vlídnější tvář. Jeho frázování se pohybuje mezi melodickým zpěvem a typickým thrashovým štěkotem, což pro potřeby muziky této kapely představuje velmi užitečný nástroj. Mimochodem vokálně je tato deska různorodá i díky dvěma hostům, kteří si zapěli ve dvou skladbách. Tím prvním je samotný Chuck Billy z Testament, jehož nezaměnitelný projev můžete slyšet ve skladbě „Live My Dreams“, a druhou známou osobností je Tjodalvův dřívější kumpán z Dimmu Borgir a do dnešních dnů kámoš Shagrath, který se zde prezentuje v songu „Sick Bastards“. Jde o zajímavé zpestření (hlavně v prvním případě), ale i bez nich by si album vystačilo s vlastním arzenálem, takže jejich přítomnosti není třeba přikládat nějakou výraznou váhu. Ale není od věci zmínit, že „Live My Dreams“ s Chuckem za mikrofonem zní téměř jako z kuchyně jeho domovské kapely.

Odkaz Testament je vlastně přítomen na celé nahrávce. Kapela má svým výrazem blíž k americkým spolkům než ke klasické evropské škole (Kreator, Destruction) a myslím, že i fanoušci takových Death Angel by mohli této kapele přijít na chuť. Sklon k powermetalovým postupům by zase mohl oslovit příznivce Iced Earth. Všeobecné kladné příjmutí desky by ale mohlo být založeno na zcela prozaičtější příčině – na hitovosti. Ať si pustím jakýkoli song z téhle fošny, vždy se jedná o dobře napsanou hitovou skladbu. Samozřejmě některé kusy vyčnívají; např. hymnický otvírák „The Urge“ nebo suverénně nejmelodičtější věc na albu – „Another Turn“. Zbytek alba však nezůstává výrazně pozadu a stále se děje něco zajímavého. Album je zabalené do moderní produkce, která v dokonalé rovnováze vyvažuje všechny nástroje a porovnáte-li toto album s jeho předchůdcem, pokrok je značný hlavně v čitelnosti kytar a razanci bicích. Nejde se ale zavděčit všem a je možné, že právě tyto aspekty budou někomu trnem v oku. Hlavně v řadách ortodoxních thrashers, kterým čisťounký zvuk asi nebude moc vonět. Stejně tak agresivita není to, co Susperia na svém posledním albu zrovna dvakrát zhmotňuje. Takže třeba příznivci Slayer by zde mohli tvrdě narazit. Ale možná se mýlím. Čas od času je potřeba trochu ubrat plyn a vychutnat si po cestě krajinu kolem…což mi připomíná, že „Attitude“ se skutečně výborně poslouchá při cestování.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky