Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Švédsko. Země, která má vlastní lesnickou divizi pro pátrání po hudebnících, kteří se poztráceli v lesích při natáčení videoklipů a při sčítání lidu naleznete na první stránce povinnou kolonku, kde musíte zaškrtnout, zdali jste členem metalové kapely. Těžko říct, co se na tom severu děje tak nešťastného, že se stal natolik významným majákem temných riffů a nehumánních hudebních postupů. Možná jsme si to způsobili sami, když jsme jim dosud nebyli schopni vytrhnout ze spárů ukradenou Ďáblovu bibli a můžeme tak jen spekulovat, zdali by se za jiných okolností tahle severská země musela spokojit s projekty typu Rööt a my tu naopak měli warpaintem pomalovanou každou druhou prodavačku uzenin v Bille. Leč věci se mají jak se mají a my tak můžeme závistivě ochutnávat třeba jeden z jejich novějších hudebních exportů, kapelu Svältvinter.

Tihle raraši pod nálepkou anti-urbanistického black metalu ubližují reprobednám nějakých šest let, leč teprve loni se jali k vydání něčeho jako plnokrevného alba, ačkoli tenhle pojem není úplně jednoznačný. Dle kapely je materiál na desce Hädangången kompilací písní napsaných během pěti let, tedy v zásadě od vzniku kapely, jehož účelem je seznámit posluchače s jejím zvukem a přístupem k žánru, než se vrhnou na klasické řadovky. Kvůli tomu také za nahrávkou nestojí žádné vydavatelství a krom digitální podoby se s ním můžeme seznámit pouze skrze limitovanou sérii kazet a od února i digipaků, které jim vyškrábal Naturmacht Productions. Tahle skromnost je v době, kdy jsou hudebníci zvyklí si pro každý úder do kytary založit nový projekt s navázanou armádou merche, velmi chvályhodná. A to obzvláště když digitální release lze pořídit za cca 120 kaček a dostáváme za něj přes hodinu muziky. Navíc muziky, kde se skutečně každá minuta počítá.

Údaje o Svältvinter jsou jinak skoupé, zejména pro ty, kteří prolítli ve škole ze švédštiny. Jejich texty jsou komplet v domorodém jazyku, absence vydavatelství znemožňuje kdovíjaký vhled do skupiny, pod pojmem anti-urbanistický black metal si můžeme taky představit leccos a investigace na sociálních sítích nás dovede tak leda k informaci, že jim loni někdo vybílil zkušebnu. Takže jediné, co máme před sebou, je přebal s totemem zvířecích lebek a 67 minut muziky, jinak totální tabula rasa. Všechno ostatní se skrývá za tlačítkem Play. Flákněme tedy do něj.

Deska hraje pět minut a všechno kolem mě je v troskách. Čelem řežu do roztřískaného hrnku od kafe, urvanou nohou od židle se mlátím do hlavy, druhou rukou hledám prášky na srdce. Nemůžu za to. Poté, co totiž dojelo rituální intro a spustil první track Hädanfärd, ocitl jsem se v tý nejprašivější blackmetalový nirváně, kterou mé kramářské duši snad někdo napsal na objednávku. Trpělivě najíždí perfektní řezavý riff a do něj se uvádí vokál. Okamžitě je jasný, že tenhle týpek si zuby nečistí. Prasárna, která mu vyjde z hrdla, je nekompromisní příslib fakt odporné absence charakteru. Riff se opakuje, nastupují blastbeaty a spustí se vysoká škola blacku. Hlavní kytara nevybočuje, jen stále opakuje to samé, druhá kytara z linky občas lehce vyjede, aby riff prohloubila, vokál dráždí a bubny dostávaj na holou. Lépe snad ani být nemůže. Když tu najednou se na půl sekundy všechno utne, ozve se prásácké "Ugh!" a tomu songu úplně jebne. Hnusná punková vykopávačka s až finntrollovskými riffy, která trvá tak dlouho, že při průměrné šíři circle pitu 15 metrů se započítanou rychlostí úderů do bicích a při mírném až středním protivětru se nešťastník v kotli otočí dle mých výpočtů asi sedmdesátkrát. Jste se zbláznili? Tohle chcete hrát na živo? Dyť vám ty lidi pod pódiem chcípnou! Příšerná nezodpovědnost tohleto.

Když najednou co to? Píseň zpomalí asi o tříčtvrtinu, začne hrát klavír (?!) a zpěvák odešel někam plivat krev. Co já mám teď se sebou jako dělat? Co se po mně vlastně chce? Vyhrávka trvá několik minut, zmateně si secvakávám před zrcadlem roztržené obočí, než se song překlene v až dojemnou hymnickou pasáž s perfektní kytarovou linkou. Ok, takže teď jsme teda na tom takhle, začínám se poslušně jímat. Jenomže vokalista už stojí připravený za rohem jak pedofil u lunaparku a po nějaké chvíli se vrátí a s ním i celej ten špinavej chlejf, ze kterého vám je tak špatně a zároveň tak skvěle. Po devíti minutách track končí a já mám pocit, že mám za sebou celé album. Přitom mě čeká dalších 55 minut. Je to vlastně dobře?

Tohle není detektivka, takže řeknu rovnou, že to dobře je. To album je vynikající. Akorát je v něm materiálu na desky tři, kdy každá může být docela jiná. Takhle v jedné chvíli volá ozvěnou vokál do dalekých kopců po pagansku, pak se zase agresivně skanduje "Jord eld aska!", instrumentální mezihra evokuje opět staré Finntroll (přirovnání sice používám podruhé, ale jinak s těmito nosáči nemá kapela lautr nic společného), támhle zase zpěvák zabrousí do tůní DSBM. Jestli ta deska něco není, tak kompaktní. Na jednu stranu to dává smysl v rámci toho, že se vlastně jedná o kolekci písní nahraných v delším časovém horizontu, na stranu druhou to vlastně selhává v tom představit zvuk a nějaký podpis kapely. Takhle nám Hädangången říká v zásadě jenom jedno - Svältvinter jsou výborní hudebníci, ať se již pustí jakýmkoli směrem.

Na téhle desce se nenachází špatný riff, žádný zbytečný post-experiment ani skladatelské zakolísání. Album se nikdy nepodbízí a nenabídne falešnou emoci. Můj osobní problém je vyloženě akorát v tom, že mám raději desky jako silné koncepty, kde se písně navzájem doplňují v rámci nějakého sdíleného tématu. Hädangången je "akorát" (a ty uvozovky si tu představte vážně obří) kolekce výborných písní, kdy s každou vstupujete do jiného příběhu. Druhá výtka je pak ještě subjektivnější, totiž, že mi přijde... hehehe... nezodpovědné na startu odpálit tu desku takovým způsobem, jakým se zde stane, aniž by se k tomuto přístupu již do konce vrátila. Ve výsledku je totiž vlastně celkem melancholická, má mnoho vysloveně velkolepých kytarových pasáží a při prvním poslechu jsem tak zjistil, že jsem se po úvodním songu svázal pro jistotu do kozelce vlastně zbytečně. Obecně se ale jedná o velké doporučení pro každého milovníka žánru. Jsem přesvědčený, že tahle morda na nás vyplivne v budoucnu velký věci.