Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Dillinger Escape Plan - One of Us Is the Killer

The Dillinger Escape PlanOne of Us Is the Killer

Victimer14.10.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330
VERDIKT: Novinka vrahů ukazuje, že myslet na otupělost nožů a zanesení hlavní není vážně na místě. K řečem o stagnaci mám jen jedno: vás by nebavilo takto "stagnovat"?

Trochu se pozapomnělo vydat článek pojednávající o novince jedné z nejzásadnějších tvrdých kapel dneška už v době jejího vydání, čas si něco povědět přichází dnes. Příležitost je k tomu více než příhodná. Kapela prohání svůj kočár Evropou a tři nejbližší zastávky slyšely na jména Praha, Ostrava a Bratislava. A protože dnes vychází report z ostravské akce, mrkněme se na zoubek tomu albu, kvůli kterému k nám THE DILLINGER ESCAPE PLAN zavítali. Jeden z nich je vrah. Trefné, výstižné. Podívám-li se kolem a kolem, všechno jsou to v dobrém slova smyslu magoři a všichni nás tak nějak zabíjí. Po svém, komplikovaně, hlasitě a hlavně účinně.

 

Kudy si to kapela namířila, je už léta jasné. Album od alba se otevírá jejich chaoticky propletená náruč a sbírá častěji a častěji klidnější a zpomalující pasáže. Ano, zdálo by se. Když si ovšem vedle sebe postavím předchozí počin "Option Paralysis" a letošní novinku, musím konstatovat, že ta čerstvá štípe víc. Řekl bych, že míra vzteklých tiků v oblasti obličeje nabrala na větší intenzitě, čímž máme co do činění s poněkud agresivnější deskou. Samosebou, žádný návrat do pravěku se nekoná. Proč taky? THE DILLINGER ESCAPE PLAN pokračují přesně tam, kde před třemi lety odložili svůj plán útěku, jen do něj dokreslili víc rychlejších cest, které si ovšem co do schůdnosti nezadají s těmi staršími.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/d%20esc%20plan.jpg

 

Novinka nemá ambice dělat revoluci, ale má ukázat, kdo dělá své řemeslo stále nejlépe. A to taky ukazuje. Je jedovatá, je ostrá, je mrzká i vtipná, je předvídatelná, ale celkově se hůře snáší než její starší sourozenec. Alespoň já to tak slyším. Leze se mi do ní o poznání složitěji, jako by mi někdo chcal do ksichtu, když se chci vyškrábat po srázu nahoru a už tak mi podjíždí nohy pod nánosy bahna. Čekal bych to snadnější... Jinak se dostaneme přesně tam, kde jsme si přáli být. Do další lekce jak pospojovat možné i nemožné, zvracet krev a přitom zpívat písničky. Ten vztek trvá, nejde jej jen tak smazat a zapomenout na něj. Pořád je to divoká frustrace, pořád je to divoká přehlídka směsi pocitů, jen je korigovaná a starším screamerům příliš nevoní.

 

Důležité je, že voní všeobecně, neb je dobrou hudbou jako takovou, nehledě na styly, chvaty a délku vousů. Prostě a zase. Tento korigovaný splašek chaosu sebou nese skvěle vystavěnou nahrávku, která zabolí i pohladí přesně v těch místech, kde je to nejvíce potřeba. Arzenál nedošel, vokál nevyčpěl, a i když se to vše dalo tak nějak čekat, smutek z toho nejde. Kolik z vás to o své kapele může říct?


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Valda / 8.8.15 13:03odpovědět

mega

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky