Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Great Old Ones - Kadath

The Great Old OnesKadath

Sarapis5.12.2025
Zdroj: CD, mp3, bandcamp
Posloucháno na: hifi Yamaha, repro Canton, sluchátka AKG K240, Koss the Plug
VERDIKT: Pochopit Francouze může být někdy složitější než dosáhnout Kadathu.

Řeknu vám, že ačkoliv mám dílo spisovatele H.P. Lovecrafta velmi rád a s oblibou nořím nos do svazků, jichž je autorem, abych jimi poškádlil hranice mé vlastní představivosti, cítím se značně vysílen, když vdechuji husté řádky některých jeho košatě popisných vyprávění. Epická cesta k bájnému městu Kadath pro mě byla nečekaně velkou výzvou, kterou jsem si musel rozložit na několik večerů. Bylo mi trochu stydno, když jsem hlavního hrdinu brzdil při jeho putování, obzvlášť když jsem cítil, jak dychtí po poznání a vzhlíží k cíli, který si vytyčil. Proto musím na tomto místě ocenit jeho trpělivost, neb mnohokrát na mě ochotně počkal, pomáhal mi vydrápat se do kopce na těch nejprudších stezkách a bránil mě před chlípnými pohledy odporných ghúlů a před útoky smrtelně nebezpečných šeredek. V nejtěžších chvílích jsem už už uvažoval o kapitulaci, ale byla tu i má hrdost, která mi nakonec nedovolila onu výpravu vzdát. Hrdost a také touha po vědění, kterou ve mě Carter rozdmýchal a zažehl. Čeho dosáhnu na konci? Dojdu k onomu městu? Prolomím jeho bránu a odhalím kouzlo Kadathu? 

 

 

Má cesta nicméně začala po boku francouzské expedice, která se na Kadath vydala ze severu s kytarami na zádech. Messieurs mě laskavě vzali s sebou a s výbavou z předchozích výprav jsem očekával hladký průběh a snadné dosažení vrcholu. Je to již několik let, co jsem poněkud bojoval s Cosmicism, ale když tehdy došlo na lámání chleba, spravedlivě jsme se rozdělili a než se mi zhojily všechny omrzliny, už jsem to měl doma na cd i vinylu, abych měl do dalšího dobrodružství co protáčet. Nová výzva se objevila zčistajasna na začátku letošního roku a prý že rovnou na Kadath. Vyplutí z přístavu a první střetnutí s obludami ze spodního světa nenaznačovaly žádné problémy, ale jak dny míjely a cíl se ztrácel stále v nedohlednu, došlo mi, že bez ohledu na rychlost cizokrajných galér zůstáváme pořád na místě a podivná posádka s turbany na hlavě zcela jistě kuje pikle na náš účet.

 

V oněch kritických chvílích jsem zvažoval, jak dále postupovat. Nechtělo se mi přijmout jednoduché tvrzení, že The Great Old Ones projednou máchli do prázdna a pak skočit do moře, abych si zachránil kůži. Zároveň jsem cítil, že mi čas proklouzává mezi prsty a cíl se vzdaluje. A tak jsem se obrátil na zkušeného cestovatele a snílka Randolpha Cartera, aby mi pomohl tento rébus rozluštit. Francouze jsem nechal na čas živořit s mlčenlivými obchodníky s rubíny a svůj osud jsem svěřil Carterovi, který mě pln elánu a touhy po uspokojení své zvědavosti hnal kupředu, ač mnohdy musel snášet mé slabosti a roztěkanost, plynoucí z mých neodkladných aktivit ve světě bdění.

 

Smyslem mé pouti nakonec nebylo ani tak dosáhnout Kadathu, jako spíš pochopit Francouze. Dostat se do jádra té jejich proklaté desky, která je v jednu chvíli zajímavá a strhující, aby pak spadla do slepoty spodních jeskyní. Na mnoha stezkách a v nebezpečných stržích jsme se já a Carter s The Great Old Ones potkali, mlčky se pozdravili a vzájemně si dodali kuráže pohledem plným porozumění. Slov nebylo zapotřebí ani u jednoho z nejnáročnějších výstupů - song Leng -, kde navzdory prvním vlažným dojmům mluví za vše pevné kroky a jistý směr. Jindy jsme ale Guerryho expedici vyhlíželi marně. Soudím, že určitá předvídatelnost jejich rozhodnutí přilákala noční zebouny a v boji s nimi došlo k nemalým ztrátám invence, ačkoli pořád v sobě francouzská výprava našla dost sil, abychom na sebe později zase někde narazili. Na rozsáhlé plošině Leng jsme se však potkali naposledy. Schránka s nápisem Astral Void zůstala příznačně prázdná, tam jejich pouť skončila a nepomohlo opakované pátrání ani snaha o obnovení kontaktu. S Carterem jsme tak zůstali sami, ale s pomocí mnoha přátel ze snového světa jsme zažili nejedno dobrodružství, dokud jsem jako běžný smrtelník opětně nenabyl vědomí.

 

 

Probudit se ze snu silou vlastní vůle není vždy snadné, ale pro zkušeného poutníka ve snové říši to nepředstavuje žádný problém. Právě jsem vystoupil z vlaku a vím, že to všechno dobře dopadlo. Pouliční kočky mi vzdávají hold tajnými signály a v kapse mě hřeje telefon s novými kontakty na ghúly. Nakonec to jsou celkem sympaťáci, s několika z nich si tykám, prý stačí zavolat, až budu potřebovat pomoct s … ale to je jedno.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky