Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Někdy si připadnu, že stárnu. Po dlouhých letech objevování, vlastního i uměleckého progresu či avantgardy mi je fajn v minulosti. Obdivuju staré desky, ještě starší knihy či filmy. Po prvé v životě sem tam podlehnu kouzlu i novému interpretu opěvujícímu staré pořádky. To je vskutku novum, takovými jsem pohrdal. Zřejmě senilním. Mezi nové spolky, libujícím si v zašlých časech, patří i projekt The Halo Effect. Jeho žánrové rozpětí je velice úzkoprofilové. Jedná se o melodeath, jaký se hrál před dvaceti lety zejména ve Skandinávii. Když mrknete na sestavu, překvapení přestává být překvapením, protože v ní najdeme Jespera Strömblada, Niclase Engelina, Mikaela Stanneho, Petera Iwerse a Daniela Svenssona. To se pak dějí parádičky! The Halo Effect coby super skupina sází na vlastní kořeny. Na hudbu, jejíž podobu kdysi spoluutvářeli.

Days of the Lost opravdu nenabízí zhola nic nového, nic, co jste nikdy neslyšeli. Ex-členové In Flames, Gardenian, Hammerfall či Ceremonial Oath se zpěvem Dark Tranquillity svá působiště nezapřou. Album nás přivítá v dobách Colony nebo částečně Clayman okořeněné fluidem Fiction, Damage Done nebo Atoma. Protřelý mix heavíkových kytarových vyhrávek, rychlých sól a vybrnkávaček s gotickou ponurostí DT na Days of the Lost funguje kupodivu na výbornou. Jistě je prostor na dotaz, zda je nutné, aby takové nahrávky vycházely, jestli není lepší si pustit zmíněné perly. No, nutné to asi není. Nicméně radost fanouškům, stýskajícím si po starých In Flames, tato deska bezesporu udělá.

Bylo by fér přiznat albu alespoň to, že nekopíruje melodické postupy a že ne pokaždé je vše retro. Zvuk kytar se snaží být současný, což může být jedním z mála kamenů úrazu. Vše zachraňují ony sólové trylky vznášející se nad poněkud nepříjemnou barvou rytmické kytary. Respektive nelíbí se mi tehdy, když rozjede kila. Tam, kde vše dřív parádně sekalo a řezalo, nyní zcela vyklidněně drnčí. Žádná síla lákající mě do headbangingu se nekoná. To společně s absencí překvapení jsou jedinými obláčky na jinak azurovém nebi.

Otevírák Shadowminds je song na svém místě. Refrén je jako zrozený pro velké haly a skladba všeobecně naznačuje, o co že na desce vlastně půjde a co od ní čekat. Titulka na ni skvěle navazuje, jen se zlepšuje nakažlivost melodií a kytarových frajeřinek. Mikael většinu desky nazpíval svým hrdelním a rytmickým stylem, což jinak ryze „fleimsovským“ postupům nebývale sluší. Je to jiný… První vrchol nahrávky spočívá v The Needless End, která opět rozvíjí předchozí nálady, refrén v posmutnělé náladě láká do osidel Dark Tranquillity, až se tají dech. Mikaelovým hlasivkám se zde daří vyloudit moc pěkné linky. Krása, jdu si skladbu pustit ještě jednou. Všechno je skvělé. Useknutí zvuku a následné posunutí harmonií o kousek výš… Conditional nemá svoji roli po tak silném začátku vůbec jednoduchou. The Halo Effect k ní přistoupí po svém. My můžeme zavzpomínat na časy Whoracle nebo ještě lépe Jester Race. Song začne akustickou vybrnkávačkou, která se v zápětí ocitne v kvapíkovém úniku, vracejícího kapelu do stylu alba. Tedy rychlá sloka, halový refrén, doprovodka, jednoduché bicí a úžasná sólovka.

Klipová In Broken Trust představuje prostředek alba a jeho zřejmě nejslabší kousek. Takřka nevýrazné melodie nezvedne z průměry ani barytonový zpěv a už vůbec ne hostující Jonas Slättung, kterého příspěvek nestojí za zmínku. Skladba je z ranku nic moc. Naštěstí hned následující Gateways vrací desku na výsluní. Opět tichý začátek po chvilce vystřídá frenetická melodie. Jak instrumentální, tak bezchybný vrčivý vokál. Pod kytarami a basou funguje na výbornou lehký klávesový podkres. Tempo je spíše volnější, nicméně vůbec ne utahané. A Truth Worth Lying For je opět In Flames jak víno hned od prvního taktu. V čem je song nenápaditý, v tom je uvěřitelný a strhující. Tentokrát i čistý zpěv skladbě sluší, nicméně i zde platí, že Mikaelův jindy zdobně civilní projev flamesovským harmoniím moc nesluší. Feel What I Believe je rozhodně výtečným zážitkem. I přes nelibý zvuk sekané doprovodky uctívám harmonická sólíčka a tah na branku. Když nad tím tak přemýšlím, tak druhá polovina desky je emočně barevnější a silnější. Druhý vrchol nahrávky spočívá na bedrech Last of Our Kind, kde v refrénu uslyšíme i Matta Heafyho z Trivium. Ten se v tandemu s Miaelem rozvášnil a skladbu skvěle nakopává. Album uzavírá podmanivá The Most Alone s takřka osudovou atmosférou.

Days of the Lost je nahrávkou, která se nesnaží nic objevovat, nikoho šokovat, pokud tedy za šok nebereme výborné řemeslo a tvůrčí nápaditost. Albu dominuje retrospektivnost spokojená v moderním kabátku a strhující náladou. Poslech uteče jako voda a vůbec není od věci si album pustit znovu. The Halo Effect je all-star projekt, který však netrpí móresy veledůležitých person, jako je spíš znát radost ze hry a společná historie. Nic by se nestalo, kdyby Days of the Lost nevyšlo, jen by scéna byla chudší o vpravdě vynikající melodeathovou nahrávku. Moc podobných v dnešní době nevychází.